07.10.2015, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

"Babí léto" seniorů

"Babí léto" seniorů

Když jsme se v neděli večer vrátili z pěkného  seniorského poutního zájezdu do západočeského příhraničí, rozhodl jsem se o něm napsat do Simeona. Bylo znát, že účastníci byli velice spokojeni  jak s  organizací zájezdu, tak i s informacemi, které jsme o navštívených místech předem dostávali již během jízdy - ale hlavně s tím, co všechno jsme za ty dva dny viděli a zažili. Zájezd byl skutečně moc pěkný- ba i to počasí nám opravdu přálo… bylo takové typické „babí léto“, což všechny nás - dříve narozené - moc potěšilo. Ty dva, oficiálně sice  již podzimní dny, vypadaly téměř letně. Významný podíl mezi poutníky byly babičky (a s nimi ovšem i pár dědečků), ale to „babí léto“ -už podle jména- patří především starším dámám.  Mnozí z účastníků cesty již mnoho let každoročně chodívají na dálkovou pěší pouť z Levého Hradce až na Velehrad; poutníci pocházejí nejen z Prahy, ale na příklad i z Chomutova, někteří i z Vysočiny či z Moravy - a jsou mezi nimi mnozí více než sedmdesátiletí, jedna poutnice dokonce již oslavila krásných 85 let.

První navštívené místo bylo malebné městečko Kynšperk. Nejdříve jsme se zastavili u velkého dvouvěžového římskokatolického kostela, v jehož blízkosti jsme parkovali. Bohužel nebyl otevřený, takže jsme viděli jen jeho pěkný zevnějšek;odtud jsme se přesunuli jen o kousek dál k židovskému hřbitovu a k zbytkům bývalého městského hradu (resp. k pozůstatkům starobylé kamenné pevnostní zdi); prohlédli jsme si také informační tabule; mnozí si je ofotili, aby si pak doma v klidu mohli všecko znovu přečíst. V  údolí jsme uviděli zajímavou stavbu evangelického luteránského kostela s červenou cihlovou věží (který byl kupodivu otevřený) a hned vedle stojící  pěkně opravený hrázděný dům. Viděli jsme i mnoho dobře udržovaných městských domů (některé i s pěknými arkýři), městskou radnici a celé hezké náměstí.  Byli jsme také u řeky Ohře a přešli jsme přes zajímavý dřevěný most, jemuž se skromně říká Kynšperská lávka; nedaleko odtud je dost nebezpečný splav, na nějž už doplatilo dost lehkomyslných vodáků.

Z Kynšperka nás naše dva minibusy dopravily na poutní místoChlum svaté Máří - ke krásně opravenému poutnímu areálu s velkým barokním kostelem a souosou velkou kaplí, s ambity, s budovou duchovní správy a útulkem pro poutníky. Toto historické místo  modlitby bylo - stejně tak jako mnohá  jiná poutní místa za totality hodně zdevastované, ale díky subvencím Norských fondů zaměřených na opravu historických památek a díky příspěvkům německých turistů (potomků někdejších vysídlenců) je nyní všecko opraveno - a mariánský chrám dnes září do kraje jako za dob své někdejší barokní slávy. Kostel patří pod správu starobylého rytířského řádu křížovníků, kteří mají ve znaku červený kříž a pod ním je červená hvězda. Křížovníci se po celou svou historii zabývali výlučně sociální činností: mívali nemocnice a hospice. Svůj ústřední klášter mají při kostele sv. Františka u Karlova mostu. Duchovní správce poutního místa  nám po mši svaté ukázal poutní areál a doprovodil jej zajímavým výkladem.

Nyní nás čekal odjezd do Sokolova. Vzpomínám si, že toto město se do roku 1945  jmenovalo Falknov (Falkenau). Prohlédli jsme si  jeho velmi pěkné náměstí  s restaurovaným krásným kostelem, s radnicí a dalšími zajímavými budovami, byli jsme i u tamního opraveného zámku a dokonce i v jeho nádvoří.

Za sobotu jsme ještě stihli řadu věcí: v blízkosti města uprostřed lesů jsme navštívili  kovovou vyhlídkovou věž Cibulka (ne všichni vyšplhali až nahoru) - a  pak jsme byli  na zřícenině hradu Hartenberk (česky se mu říká „Hřebeny“). Měli jsme štěstí: přijeli jsme tam právě, když se na hradě konal rej nejrůznějších a nejhrůzostrašnějších masek. Mládež z okolních obcí se převlékla za všelijaké příšerky: za Bílou paní, za loupeživé rytíře, za čarodějnice všelijakých podob a různých specializací, za katy, za zombie, za oživlé mrtvoly, čerty a za další strašidla. Bylo nám potěšením dát se s těmi nejzdařilejšími maskami vyfotit.Nejodvážnější účastník naší výpravy si dokonce dobrovolně vlezl do zamřížované popravčí káry.

Zastavili jsme se ještě také u kostela v Královském Poříčí, ale mřížová vrata ve zdi obklopující kostel byla zamčena, a tak naši fotografové mohli pořizovat své dokumenty jen přes zeď.

To se už hodně smrákalo, a tak byl čas na večeři a ubytování v turistickém centru u sokolovského stadionu.

V neděli ráno po snídani jsme zajeli do Sokolova na mši svatou. Mají tam velmi sympatického pana faráře; jeho homilie se každému líbila - a po mši svaté si přítomné manželské páry mohly dojít pro individuální požehnání. Mnozí si pak s tímto knězem hezky popovídali.

Po obědě jsme se vydali přes hranice - do „Reichu“: nejprve do Saské Olešnice (Oelsnitz). Má pěkný velký kostel, který po reformaci převzali luteráni od katolíků. V tomto kostele je zachovaný středověký deskový oltář s výjevy ze života Panny Marie. Jsou tam i další kostely- rovněž většinou luteránské. Po ulicích ani na náměstí jsme téměř nepotkali živáčka. Našinec by tedy řekl, že tam v té Olešnici „chcípl pes“, ale věřím, že tomu tak není. Na náměstí před radnicí je pěkná kašna, na jejímž obvodu je popsána historie čarodějnického příběhu, jak ji zbásnil  neznámý básník: měšťané prý v 17.století chytili velmi  podezřelého cizince - a jelikož jej  právem považovali za čaroděje, odsoudili jej k smrti upálením. Jenže on, už připoutaný k hranici, svými čáry-márami způsobil, že oheň ihned uhasl; sám sebe proměnil ve špačka a katům ulétl. Později se však znovu převtělil do lidské podoby, ale tamní měšťané jej chytili znovu a chtěli jej oběsit, ale on už pod šibenicí mávl svým kloboukem, zamumlal magickou formuli - a všechny krvežíznivé diváky zaklel ve špačky - a sám pak definitivně unikl. Tak nějak zní pověst napsaná na obvodu městské kašny a dokumentují ji kamenné postavičky špačků; kdo nevěří, ať tam běží!

Z  německé Olešnice – města původně slovanského - jsme se pak přesunuli do Plavna (Plauen); dost nás překvapilo, že tam dosud  jezdí některé tramvaje československé výroby, dodávané v rámci RVHP do všech větších měst socialistického bloku smíchovskou Tatrou Ringhoffer, n.p.. Na úzkorozchodném kolejišti plavenské městské dráhy se nám poštěstilo vidět i jednu hodně starou, téměř prehistorickou zelenou „šálínu“, (jak Brňáci říkají tramvaji). Také město Plauen počítá svou dávnou historii ještě z dob slovanského osídlení - a statut města prý získalo už ve 12.století. Bohužel ke konci 2.světové války bylo prakticky srovnáno se zemí spojeneckými nálety a dalšími vojenskými akcemi. – Ale je zvlášť zajímavé, že už dávno předtím ve své historii prý bylo dvakrát dobyto českými vojsky ( !) – a v obou případech bylo úplně zničeno a skoro všichni obyvatelé vybiti: poprvé se na tom podepsali při svých „spanilých jízdách“ čeští husité, podruhé se stejnou brutalitou Valdštejnova armáda tvořená většinou českými vojáky - takže od těch dob prý tam nemají moc důvodů mít rádi Čechy.  A jakoby na tom všem nebylo dost, Plavno po II. světové válce připadlo do sovětské okupační zóny, resp. do NDR - a tak si jeho občané skoro půl století užívali dost omezené svobody spolu s ostatními  „Endéráky“, alias „Dédéróny“ - pod moudrým vedením představitelů strany a vlády Wilhelma Piecka, Waltera Ulbrichta, Ericha Honneckera a dalších.

Abychom si ten náš přeshraniční zájezd pořádně užili a utratili aspoň nějaké to Euro („Teuro“, jak mu říkají Němci), zašli jsme v Plavnu také na dortíček do „Konditorei“ ; je to tam sice v přepočtu na koruny spíš dražší než u nás doma - a řekl bych, že to ani není  o nic lepší, ale je to prostě „jiné“.  Cukrářka na nás spustila naprosto nesrozumitelnou hatmatilkou, a tak jsem se jí odvážil zeptat: „Was fűr einen  Dialekt Sie benutzen eigentlich - denn wir kőnnen űberhaupt nichts verstehen?“ Ona se ale jen smála a šprechtila, že prý to je „normale Sachsisch“.

Možná jsme si měli místo toho dortu raději koupit jako suvenýr nějakou pěknou plauenskou krajku (oni jim říkají „Fensterbild“), jaké tam nabízejí v každé druhé výkladní skříni ve všech velikostech a cenách. Tak snad příště - pokud ovšem ještě nějaké „příště“ bude…

Do Prahy jsme se dostali dost pozdě, i když od hranic jsme ujížděli „jako když hrom bije“. Ale že jsem měl z výletu tolik ještě neztrávených zážitků a dojmů, nemohl jsem pak dlouho usnout. Už jsem se těšil, až nasoukám fotky do počítače a až si napíšu těchto pár poznámek, abych své cestovní zážitky nezapomněl.

Karel Voplakal

 

Prožijte nezapomenutelnou předvánoční atmosféru na místě, kde poprvé zazněla koleda Tichá noc

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru