18.10.2014, autor: Jan Rybář, kategorie: Zamyšlení

Bez citu a taktu

Bez citu a taktu

„Cesty víry“ se dne 14. 9. 2014 věnovaly eucharistickému zázraku ve středověkém Orvietu. Pro české publikum silná káva. Navíc – bez citu a taktu. Čekal jsem reakci povolaných. Když žádná nebyla, ozývám se tedy já. (Role, opominuté hercem, se ujímá ochotník. Takto berte, prosím, všechno, co píšu.)

Krále Ludvíka IX. volali, aby ihned přispěchal do kaple, že tam krvácí hostie. Král psal klidně dál, jen poznamenal, aby tam šel ten, kdo pochybuje. Ve městě Orvietu – jak bylo nešetrně řečeno na ČT 2 – se zase hostie proměnila v krvácející kus masa. Vzpomněl jsem si nejen na krále Ludvíka IX., ale i na jednu paní z Brna: „Když se při mši láme hostie, křupe to jako Ježíškovy kostičky!“ Ponechme středověku krvavé maso a paní z Brna Ježíškovy kostičky. Nežijeme přece ve středověku ani nejsme katolická pacholátka jako ta paní. Když nás někdo políbí, neuvažujeme, že se nás „dotklo maso“. Myslíme na lásku! Ježíšův tělesný dotek Chleba a Vína z jeho Stolu nás nevede ke zkoumání CO a JAK, ale k radosti, že je vůči nám tak lidský ve své božské lásce. A kdo je suchopárný scholastik, ať si prostuduje modlitbu Teilharda de Chardin „Mše nad světem“. Nebo i první list apoštola Pavla ke Korintským (10,16-17): „Chléb, který lámeme, což to není účast v těle Kristově? Je to jeden chléb a proto---tvoříme jedno tělo“. Svatému tajemství neposlouží patologie…

Jan Rybář

 
 
Nahoru