28.06.2016, autor: Jan Rybář (1996), kategorie: Zamyšlení

Co bylo - není?

Co bylo - není?

Vytoužená chvíle roku je tady – stala se přítomností: dovolená, prázdniny, léto, koupaliště, bágl, chata, dálky. Kdo by teď četl „hlubokomyslné“ úvahy o RZ? Navíc od starého člověka? Vždyť staří lidé mluví vždycky o tom, co bylo! A mladí lidé vědí, že ta minulost byla často na obou stranách tendenčně vykládaná, ba zfalšovaná. Navíc od nás často slyší: Dříve to bylo všechno jinak! Nebo: To by si dříve nikdo nedovolil! Ta dnešní mládež! – Je to pochopitelná ona negativní reakce na pokusy chtít normovat život dnešních mladých lidí podle minulosti. Když jsem kdysi při biblické hodině řekl, že náš letopočet začíná Kristovým narozením, poznamenal mladík: „Pro mne začínají dějiny mým narozením!“ Copak ten chlapec spadl z nebe? Copak on vyrostl z minulosti? Historia – magistra vitae. Historie je učitelkou života. Od ní si máme brát poučení. Proč se však mnozí lidé neradi obrací nazpět? Jiní zase naopak – příliš žijí v minulosti (viz např. volby). To vesměs staří lidé. Květy a kořeny souvisejí s kořeny.

Zdá se to jednoduché: ať staří vzpomínají na to, co bylo, a mladí ať se upíší přítomností. Ať nikdo nebere druhému jeho zásady, ať si žije po svém, ať jinak smýšlejícího nechá na pokoji. Kdyby to ovšem šlo! Nežijeme jako poustevníci, nežijeme na poušti. Názory na čas minulý, přítomný a budoucí vzněcují mysli, a tradice se bije s novostí nejen ve volbách, nejen v parlamentě…

Je totiž těžké, rozdělit s přehledem staré zvyklosti, tradice a zákony na přežité, zbytečné, a na stále platné, oživující i samostatnou přítomnost. Toto umění bych chtěl ovládat, chtěl patřit do této skupiny moudře uvažujících lidí. Patřím tam opravdu? Copak povolání faráře nevypadá úplně muzeálně? A to i přesto, že nechodím v černém šatě? Nejsou naše kostely jenom památkami? Mají ještě jiný smysl? Tuší vůbec dnešní člověk, k čemu bychom jako církev mohli být ještě dobří? Na to bych si měl ve svém věku už odpovědět sám. Jak to vidím já: usiluje o vyváženost křesťanství. Uvnitř něho stále cítím umět sladit minulost s přítomností. I když se to neobejde bez tříbení duchů, bez boje. Jiní si musí obtížně tvořit minulost, aby nevypadali jako z nebe spadlí, my ji máme (až příliš pestrou) a vycházíme z ní.

„Život může být pochopen pouze, hledíme-li zpět, ale žitý může být pouze, hledíme-li dopředu.“ (Kierkegaard)

Jan Rybář (1996)

 
 
Nahoru