Dostala jsem takovou otázku – Proč musí láska vyprchat?

Ale když vám tuto otázku položí dospělý člověk, který to vnímá v odlišné úrovni než dítě – tak od vás přinejmenším očekává váš názor (váš úhel pohledu na dané téma), který tak nějak trochu rozeberete. Je potřeba se nad tím pozastavit.

Tak proč vlastně láska vymizí…
Ona vlastně láska jen tak nevymizí, ona v průběhu času mění svoji podobu = transformuje se. V ideálním případě: Na začátku je milenecké vzplanutí, hormony pracují na plný výkon, jsme ochotni pro druhého něco udělat, přivřít obě oči nad jeho nedostatky… Postupem času se tato láska transformuje do lásky partnerské. Tam už tolik hormony nepracují. V této době jde spíše o budování společného života se vším, co s tím souvisí. Když se narodí děti, tak i láska partnerská dosahuje změn, trochu ustupuje do pozadí, přibývá láska rodičovská, nové dosud neznámé problémy. Když partneři vedle sebe zestárnou, v období kdy jsou již prosti „hormonální smrště“ tak se opět láska transformuje, opět v ideálním případě, na lásku partnerskou – spíše přátelskou, kdy je jeden druhému ve stáří a nemoci oporou.

Ano tak to je ideální stav. Se kterým se dnes, díky psychické zátěži, pracovnímu vyčerpání, sociálním a finančním nejistotám, nárokům a trendům dnešní doby a s tím souvisejícím relativně novým fenoménem této doby - dovolte mi to pojmenovat „psychologicko-sociálně-ekonomickou nenažraností“, setkáváme v lepším případě už jen u rodičů nebo našich dědečků a babiček.

Jedna z aspektů té „PSE nenažranosti“, kterou mám na mysli, by se dala označit úslovím – Lehce nabyl, lehce pozbyl.
Když si člověk něco pořizuje, musí tomu věnovat určité úsilí, určitý čas, tak si toho vždycky váží víc.

Když to mám převést na vztahy. Pokud člověka na začátku stojí nějaké úsilí toho druhého získat, pokud se musí jeden nebo i oba snažit, hledat možnosti (třeba časové, nebo místní – pokud jsou od sebe vzdáleni) jak spolu být, „kradou to někde jinde“ na úkor nějaké své záliby, v něčem se přizpůsobí, něco tomu obětovat, zkrátka je to něco z jejich života stojí – zcela určitě si takto vydobytého vztahu budou vážit. A to samé funguje při zažehnané partnerské krizi – kdy si ti dva uvědomí, že jim jde vztah „k šípku“ a oba dva se ji snaží zažehnat, udržet a zachránit vztah. Opět je zde vynaložené úsilí… Pak většinou není tendence, díky vynaloženému úsilí, hledat nové vzruchy někde jinde.

Pokud bych to mohla přirovnat k pořízení si nové věci – třeba koupě motorky.
Budete postupně šetřit korunku ke korunce, abyste si mohli koupit motorku. Našetření vás bude stát úsilí a čas, budete počítat a přepočítávat našetřené korunky a čas, který bude zbývat do našetření plné částky. Pak si motorku koupíte. Budete mít, po té dlouhé době očekávání, tuplovanou radost. Motorku budete opečovávat, leštit, dávat na ní pozor, aby vám ji nikdo nepoškrábal, projedete na ní spoustu míst… Mašina bude stárnout, ale díky tomu, co všechno vás to stálo, díky tomu co jste s ní projezdili (prožili), to nebude stará kraksna, ale bude to váš veteránek!
A i přesto, že je kolem spousta nových typů, na ni skočíte a našlápnete tu svoji starou kraksnu a budete rádi, že jede! Výměna – až bude nutná… Je to sice trochu přitažené za vlasy – ale můžeme to k tomu přirovnat.

Nebo si můžete koupit mašinu na leasing. No a pak se vám to akorát bude strhávat z platu. Tam už nepocítíte tu fázi toho těšení se (počítání korunek, počítání času)… Těšící fáze, je-li vůbec nějaká, je kratší a slabší. Prostě se to koupí a pak se to splácí. No a v okamžiku, kdy už je leasing splacený, se už koukáme po nových a lepších typech, tak nějak automaticky, jako jsme na začátku podepsali kus papíru k leasingu. Vůbec si neuvědomujeme, že to je náš drahoušek, na kterého jsme si museli našetřit – právě pro to, že nejprve jsme ho měli a peníze se z platu strhávaly až pak. V tuhle chvíli už to vnímáme - ne jako že si na něco vysněného zpětně šetříme, ale víceméně nás to strhávání peněz z platu obtěžuje, protože máme o těch X tisíc měsíčně na účtu méně a počítáme měsíce do konce leasingu. Zatímco v prvním případě počítáme měsíce do doby, než si tu mašinu budeme moci pořídit. Vnímáte ten rozdíl? To je přesně stav bez těšení se / vynakládání úsilí k něčemu…

Přesně tak to funguje v partnerství..
Já říkám, že v partnerství by i právě díky tomuto měla následovat fáze za fází. Posun, pohyb, aby to nezůstalo na stagnujícím bodě, kde se už to partnerství nevyvíjí (není se nač těšit, co plánovat). Když už spolu dva dlouho chodí, je potřeba aby spolu začali žít, když už spolu nějaký čas žijí – založit rodinu, mít děti. Když nemohou nebo nechtějí mít děti – pořídit si něco co budou dělat a budovat společně – třeba chalupu (jezdit na chalupu, dávat do kupy chalupu). To ten vztah také tmelí, šlechtí, proto se také mimo jiné říká – že je dobré mít společné zájmy. Tím že partneři procházejí jednotlivýma fázemi, tak si ten vztah budují, rozvíjejí (opečovávají). Zatímco pokud se jedna z těch fází (jak já říkám) přepálí, (což znáte určitě i ze svého okolí) třeba pokud spolu dva dlouho randí, tak se ten vztah rozpadne, protože se nevyvíjí.

Je také potřeba, aby se snažili oba partneři. Pokud se bude snažit pouze jeden z partnerů a ten druhý bude laxní a bude mu všechno jedno, tak ten první zcela určitě skončí s „partnerským vyhořením“ (snažit se když to nedopadá na úrodnou půdu).

Vraťme se, ale k úsloví lehce nabyl – lehce pozbyl.
Dneska se v podstatě nemusíme snažit ani na začátku. Když jsem poslouchala svojí kolegyni, která mi vypravovala o svém 16-letém synovi, jak obráží diskotéky, tak mi „padala čelist“.

Takže to shrňme – Čím více času, čím více energie (v pozitivním slova smyslu) nás ten vztah, na začátku nebo i v průběhu, stojí, tím víc si ho vážíme. Čím více oba partneři opečovávají a starají se o vztah, čím více toho spolu podnikají, chtějí být spolu, budují … tak už potom nemají ani důvod jít od sebe. To je jeden z hlavních důvodů proč se dneska ty vztahy tak sypou…

Tak to vidím já…

Iris Herman