08.07.2016, autor: Jan Rybář (1996), kategorie: Zamyšlení

Dovolená s anděly

Dovolená s anděly

Málokdy mívám zajímavé sny. Ale tento snad zajímavý je. Zazvonili u dveří podivní lidé. Prý pocházejí z planety mimo naši sluneční soustavu. Jsou poprvé na naší Zemi. Tu máš, řekl jsem si. Měl jsem tušení, že ještě někde ve vesmíru žijí lidské bytosti! Tak jaképak máte dojmy z vaší návštěvy u nás na Zemi? Začali vyprávět. První dojmy byly příznivé. Uvítání na letišti květinami, jaké neznali. Hostina s neznámými pochoutkami. Starodávné stavby hlavního města. Nádherná příroda, klidnější a vyváženější než u nich, mírné klima. Automatizované výrobní podniky. Úplná senzace při návštěvě jaderné elektrárny. To vše úžasné až do té doby, než byli svědky bitvy mezi skiny a Romy. Než slyšeli o prostituci, krádežích, vraždách, válkách a podvodech. Začali studovat povahu pozemšťanů, jejich dějiny a způsob života… Něco jako epidemie zla, která je v našich podmínkách nevyléčitelná. Proto se přišli ke mně informovat, když zde viděli v kostelích lidí bít se kajícně v prsa. Pomáhá to? Budou se vracet na svou planetu s vděčností, že u nich je ráj.

Podají zprávu: Na Zemi jsou bytosti na první pohled šťastné, ale brzy zjistí, že trpí jakousi zastaralou, zanedbanou mravní chorobou…Konec snu.

Byla doba prázdnin, dovolených. Byli jsme daleko od domova, chodili po lesích, loukách a městech. Potkávali jsme veselé a šťastné lidi. Moc se nám tam líbilo. Nebyli jsme přeci jen něčím zklamáni? Asi jako při návštěvě přátel. Úsměvy, pohoda, rodinné nebe na zemi. Jen do té doby, než jsme uslyšeli z hloubi bytu hněvivá slova a nadávky. – Je možné najít ráj na Zemi? A kde? Nebo proč ne?

Tři mniši kdysi odešli do světa hledat ztracený ráj. Po daleké cestě konečně ke dveřím, kde jim bylo řečeno: Za těmito dveřmi hledaný ráj najdete. Dychtivě otevřeli dveře – a stáli ve své světničce. Již naši předkové znali moudrost, že své štěstí nosíme v sobě – viz české pohádky! Vysněná dovolená skončila a my se vrátili domů, do ráje. Ten musíme tvořit sami – pro sebe i pro druhé.

Jan Rybář

 
 
Nahoru