25.04.2016, autor: ​Miloslav Fiala, kategorie: Zamyšlení

Jsme povoláni Bohem

Jsme povoláni Bohem

Ef 1,3-6

Pozn. k liturgii kněžského svěcení: Electi. Chceme jimi být? Chápeme se tak? Mariin příklad – nebo převažuje myšlenka, že jsme si sami zvolili kněžství? Bůh si nás vyvolil! Oslovil nás dřív než jsme sami začali uvažovat… Z toho máme žít! Z toho žije naše víra – od toho všechno závisí – naše služba, pokora, opravdovost…

Chtěné dítě rodiči – mnoho znamená, ovlivňuje celý jeho život – podobnost – rozhodující pro nás – křest je svátostným znamením tohoto vyvolení = základ, který nás všechny spojuje.

Vyvolení = základ našeho kněžství – svěcení = potvrzení  Božího volání, znamení stálé Boží iniciativy navzdory lidským slabostem – neodvolatelné – Bůh nás stále posiluje.

Proto naše bezstarostnost – nejsme sami – naše věc leží v Božích rukách – řetěz povolání od Abraháma, otce věřících, přes Marii, matku věřících a církve, skrze Krista: ne abychom byli postaveni na podstavec, dali se oslavovat, vlastní smysl vůči věřícím: pro vás a pro všechny, k nimž jsme posláni! To je tajemství Boží volby – ke službě lidu a světu – služebníci na posledním místě společnosti (Heinz Schürmann) – při svěcení jsme leželi na zemi = celoživotní symbolika!!! Řekli jsme „ano“ – to ať provází celý náš život. 

S pozdviženýma rukama

Ex 17,8-15

Cizí událost? Nebo ne? Boj v poušti, Mojžíš nahoře na vršku, ruce pozdviženy k Hospodinu, Áron a Hur je podpírají – Boží lid je na cestě, uprostřed pouště – nespokojený, reptá proti Mojžíšovi – proč? Hlad uvnitř, nepřítel zvenku – v Božím jménu, kdo věří v živého Hospodina, ten musí odmítnout bůžky, musí odporovat.

Mojžíš stojí uprostřed obou tendencí – všechno závisí na něm: pochod do zaslíbené země, síla k boji, naděje… jeho postavení mezi Bohem a lidem – nebojuje s lidem na rovině, je nahoře s Áronem a Hurem – prosí za lid až do vyčerpání – neopouští ty, za které odpovídá.

Mojžíš jako prostředník je také jen člověkem – únava – vyčerpání – netají se s tím – lidé ho vidí jako starého, unaveného vůdce, který ze sebe nedělá hrdinu – nepatří k těm, kteří si myslí, že vše záleží na nich, že jsou nepostradatelní, že nepotřebují pomoc druhých, kteří chtějí všechno dělat sami – stojí to odvahu, víru v Boha a důvěru v lidi – naše putování pouští s lidem – situace společnosti – jsme servi servorum? Jsme prostředníky mezi Bohem a lidmi? Rizika: hrát si na pány (jsme nahoře) – mít moc, využívat ji – zalíbení v sobě.

Zvedáme ruce při mši sv. – pravdivé gesto? Podobně v ostatních službách našeho kněžství – dáme si pomoci druhými? Někdy nezbývá nic než modlitba – neúspěch – pomáhat si bratrsky jeden druhému, s ostatními kněžími, dávat dobrý příklad vytrvalosti a pokory

Evangelia: Ježíš Kristus = pravý + nový Mojžíš – vede nás na poušti – víc než starý Mojžíš – v noci, kdy byl zrazen a přesto děkoval Otci, zvedá k němu ruce – kříž – pravý kněz – proto příklad pro nás – Žid 5,7-9 – my stojíme často s prázdnýma rukama, On je plní svou milostí a nadějí.

Miloslav Fiala

 
 
Nahoru