11.11.2014, autor: Luboš Nágl, kategorie: Zamyšlení

Kostel je místem modlitby (někdy)

Kostel je místem modlitby (někdy)

Léto je u nás čas zušlechťování. Děti mají prázdniny, my dovolenou a tak můžeme společně zušlechťovat. Loni to byla fasáda, letos jsou tedy na řadě lidé. Pojali jsme vznešenou myšlenku. Zušlechtíme dětskou duši, upevníme dědictví otců. Vezmeme děti do Prahy a ukážeme jim trojici duchovních a architektonických klenotů české historie. Svatovítská katedrála, pod ní sv. Mikuláš na Malé Straně a coby kamenem dohodil, Pražské Jezulátko. Užasneme nad gotickými klenbami Petra Parléře, zatajíme dech nad mohutností Dienzenhofferova baroka, kde by se o mistrovstí světa ve fotbale mohla naráz společně pomodlit všechna mužstva, pochválíme krásu šatiček Jezulátka a zůstaneme chvíli v tichu, usebrání a v modlitbě. K tomu kostel přece je, že? Zvolili jsme sice konec srpna, ale ani to nebyla zřejmě šťastná volba. Už dostat se pro množství turistů na Pražský Hrad by bylo těžké i pro husity se sudlicemi. Ještě horší ale bylo prodrat se do katedrály. Nádvoří před ní bylo nabité jak Václavák v listopadu 1989. To jsme ale ještě netušili, co nás čeká uvnitř. Takovou hustotu lidí na jeden centimetr čtvereční jsem ještě nezažil. Dav nás pohltil a pak už jsme byli jen bezmocně unášeni směrem k východu bez možnosti se rozhlédnout, zastavit a porozjímat u Bílkova krucifixu nebo Svolinského vitráží. A pomodlit se ve svatováclavské kapli nebo kdekoli jinde? Čirá utopie. Dřív by prošel velbloud uchem jehly. Svatovítský chrám není místem modlitby, zůstal jen gotický skanzen. Vzdali jsme tenhle nerovný boj a zamířili Nerudovkou dolů k chrámu sv. Mikuláše.  Je to velkolepé baroko, kde po vkročení a prvním pohledu má člověk pocit, že musí padnout na kolena, protože boží majestát se stavitelům a duchovním otcům chrámu podařilo do té nádhery vetknout přímo hmatatelně. Zároveň si ale člověk s překvapením hned všimne, že v lavicích nikdo neklečí a nikdo se nemodlí. Jen lidé s průvodcem chodí od jedné sochy ke druhé a na galerii můžete obdivovat Škrétu.  Hledal jsem jako v každém kostele to malé blikající červené světýlko, kam jsme zvyklí jít pokleknout. Dělá se to. Ale nějak se mi je nedařilo najít. I zeptal jsem se jednoho z průvodců, kdeže světýlko je. Odpověděl, že neví, že ho sám ještě nenašel. A jestli prý to nebude tím, že kostel je odsvěcený a slouží jen jako muzeum. Podlomila se mi kolena. Chrám sv. Mikuláše je už také jen zpoplatněný barokní skanzen? Chudák Kilián Ignác nedojde ani po smrti pokoje. Přemýšlím, kolikrát se už v hrobě musel otočit. A přemýšlím, jestli to nevzdát a k Jezulátku už raději nejít. Bojím se totiž, že to bude stejné a já jako kněz v rodině paradoxně ještě připravím naše děti o poslední zbytky víry.  Nakonec jsme přece jen šli. Ale dušička ve mně byla malá, protože i před kostelem Pražského Jezulátka byly spousty turistů. Už první dojem byl ale příznivý. Žádné vstupné. A kostel plný turistů nehlučel a turisté nefotili kdeco. Většina z nich prošla, zastavila se u Jezulátka a klekla nebo si sedla do lavice a zůstala na chvíli v tichu, které až zaráželo. Početná skupina Španělů obsadila přední polovinu kostela. Ale nezačla komentovaná prohlídka v cizím jazyce, jak by se dalo čekat. Ti turisté si sebou vzali svého kněze a on jim sloužil mši. Bylo to jako pohlazení po duši. Tady byla boží přítomnost přímo hmatatelná. Přestože tu byly zástupy turistů a mnoho jich procházelo a zdálo by se, že ruší, nebylo tomu tak. Tenhle chrám je opravdovým chrámem modlitby. Bylo to příjemné zjištění pro nás rodiče a doufám, že tak nějak to vnímaly i naše děti. Příliš jsme do toho ale raději nevrtali a nechali na nich, ať si samy nějak přeberou, že kostel je místem modlitby (někdy).

Luboš Nágl

 
 
Nahoru