28.05.2014, autor: Jan Rybář, kategorie: Zamyšlení

Naše nejstarší Škola

Naše nejstarší Škola

Líbí se mně staré secesní budovy škol. Naši předkové měli školu i učitele ve vážnosti. Ve valné většině neměli vzdělání rovné učitelům. Můj tatínek chodil sedm let do vesnické dvoutřídky. Jak by neměl učitele v úctě? Natož – aby mu radil! Z rodičů mých 38 spolužáků neměl nikdo maturitu. Dnes mají maturitu téměř všichni rodiče a polovina z nich je ozdobena vysokoškolskými tituly – a těší se společenskému postavení. Jejich děti jsou však už taky jiné, „postmoderní“, s mnoha otázkami, s vysokým sebevědomím, s nároky, s nespokojeností. Proto má škola problémy a je v palbě veřejnosti.

A tu se kdesi nabídli obětaví rodiče, že se sejdou s učiteli, aby se navzájem lépe poznali a vzali na sebe kus jejich starostí. Dohodli se, kdy a kde se s učiteli sejdou. Velice zdvořile je pozvali – a nastojte! Nepřišel ani jeden učitel! Poslali jen školníka… Není to absurdní?!

Čo je to „absurdné“? ptá se na závěr filmu „Černí baroni“ major Terazky. Jemu to ovšem musí být odpuštěno…

                                                                                                          Jan Rybář

 
 
Nahoru