14.01.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nedopusťme, aby nás přízemní starosti a zájmy tohoto světa ohlušily a zaslepily

Nedopusťme, aby nás přízemní starosti a zájmy tohoto světa ohlušily a zaslepily

1 Sam 3,3-10

Jan 1,35-42

2. neděle v mezidobí

Každý člověk, co jich na světě jest, má své jméno, je pojmenován a svým jménem se odlišuje od druhých. (Zapomeňme pro tuto chvíli na zločinné excesy, kdy lidé byli pouhými čísly i na apokalyptickou obavu, abychom jako lidstvo jednou neskončili označení čipy – vždyť ztratit jméno, znamená ztratit svou tvář.) Naše jméno vyjadřuje naši jedinečnost, a my máme právo, aby byla respektována. Respektuje ji i Bůh, neboť, hovoří-li s člověkem, obrací se na něho vždy jen prostřednictvím jeho jména. Stejně, jako v prvém čtení, kde oslovuje maličkého, nezkušeného chlapce Samuela. Ten je, jako vymodlené a přislíbené dítě, obětován, zasvěcen Hospodinu, a právě tohoto kloučka si Bůh vybírá, aby se stal pro další období izraelských dějin jeho mluvčím.

Dovolím si být osobní – mám tuto biblickou scénu povolání Samuele rád. Zkusme se do ní vžít: všechno a všichni spí; vše je ponořeno do tmy, jen v Hospodinově chrámu hoří malé světélko. Vše je ponořeno nejenom do tmy vnější, ale takříkajíc i vnitřní. Skutečný a pravý Bůh, Hospodin, mlčí, mlčí i proroci a národ, bez vůdčího hlasu je odsouzen k vnitřní temnotě. Bůh nesděluje slovo a tím samým nedává světlo a neurčuje směr. A právě do tohoto mlčení a tmy zazní Hospodinovo slovo. A, jak je u Hospodina zvykem, nezazní k nikomu významnému, ale k poslednímu z posledních, k malému chlapci Samuelovi. (Maličko odbočím: Samuel, Šemu-el = vyprošený od Boha.) Ten spí v chrámě, když jej ze spánku vytrhne hlas, který volá jeho jméno. Samueli, Samueli! Co udělá malý Samuel? Běží k tomu, který jediný by jej mohl volat. Jeho učitel, jeho duchovní otec. Stařičký kněz Éli. Ten však chlapce nevolal, a tak jej posílá spát. Tato scéna musí třikrát! opakovat; třikrát je malý Samuel probuzen hlasem, jenž volá jeho jméno a třikrát také Samuel probudí svého učitele – než mu konečně dojde – ten, kdo volá Samuele, je samotný Hospodin! Třikrát musí být oba probuzeni, než dojde k poznání, k dešifrování onoho hlasu. Teprve napotřetí se Éli projeví jako praví učitel – a tento, již zestárlý „Boží profesionál“ vybaví Samuele správnou radou: „Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.“ A tak se malý Samuel stává Božím služebníkem a prorokem, který v nepřetržitém dialogu s Hospodinem pomaže prvého i druhého krále, a moudře a povede Boží lid.

Na začátku jeho povolání bylo Boží volání. Tím, kdo volal, kdo vždycky volá, je Bůh. Tak je tomu nejen v Bibli, tak jedná Bůh po všechny časy. Je tím, kdo první volá – odtud slovo „povolání“ – a člověk je tím, kdo odpovídá. (Tady by možná byla na místě malá sebereflexe pro každého z nás – jak jsem odpověděl(a) na Boží volání? Spánkem? Nezájmem? Zacpáním si uší? Nebo, mnohdy klopýtavým a nejistým, hledáním? Učením se v modlitbě Bohu naslouchat a odpovídat svým životem?)

Podobné schéma Božího povolání nacházíme také v evangeliu. I zde je nejprve zapotřebí prostředníka. Jeho úlohy se ujímá Jan Křtitel. Ježíš jde jen tak kolem řeky Jordánu, kde Jan Křtitel křtí a ten, jakoby mimochodem, utrousí ke svým dvěma učedníkům, Janovi a Ondřejovi: „Hle Beránek Boží.“ (To není ledajaká, bezvýznamná poznámka, to je titul Božího služebníka, jak jej přibližuje prorok Izaiáš.) A Jan s Ondřejem, jen na základě této poznámky, opustí svého milovaného učitele Jana Křtitele, a vydají se za novým mistrem. Text evangelia zaznamenává: „Slyšeli, co říká, šli za Ježíšem.“ (Nejprve je třeba slyšet – tak jako Samuel slyšel Boží hlas. A potom je zapotřebí jít. Mnohdy i vstát – z lůžka, od svého počítače, od své rozdělané práce – Boží slovo nesnese otálení.) „Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: Co byste chtěli?“

(Obrátit se k někomu, znamená vidět a vnímat jen jeho. V Písmu se často Hospodin obrací k člověku. A také se často obrací s otázkou. Zde: „Co byste chtěli?“ – dlužno ovšem podotknout, že překlad bližší originálu je: „Co hledáte?“)

„Co hledáte?“ Toto jsou první Kristova slova v Janově evangeliu – a jak podstatná! Co hledáte?“ „Rabbi, Mistře, kdy bydlíš?“ (To není zvídavá otázka na místo, to je otázka po samém smyslu našeho života. Jeho podstatou je někam a k někomu patřit. Hledat své místo v životě a zde i místo a způsob, smysl a poslání Ježíšova přebývání.)

„Pojďte a uvidíte!“ A oni jdou za ním – k Ježíši je třeba se připojit, následovat ho, a vidí, („uvidíte ještě větší věci!“) a už u něho zůstanou – zůstanou navždy!, stanou se těmi, kdo se od něho už nevrátí zpět, ke svým rodinám, ke své práci.

(„Zůstat s Ježíšem“ – další podstatný prvek povolání – od Ježíše nelze utíkat zpět, nelze se vracet, ohlížet, váhat. S Ježíšem je možné pouze zůstat - „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás!“)

Zůstat a jít s ním – to je další významný prvek povolání. Povolání k následování Ježíše: „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne!“, je dynamické. (S Ježíšem nelze zůstat stát na místě, „Ježíš je cesta“ vpřed, cesta do neznáma, ale ne k neznámému. Je cestou k Otci, cestou do Božího království!)

Když Ondřej a Jan „poznají“ Ježíše, pak následuje další z neodmyslitelných prvků povolání – totiž touha, puzení, nutkání o Kristu, o lásce, mluvit. A sdělovat, hlásat, předávat poznané: „Našli jsme Mesiáše!“ A pak se povolání dalších učedníků začne šířit jako lavina, nabalují se další a další: Ondřej vyhledá svého bratra Šimona; Šimon, pozdější Petr, přivede Filipa; Filip Bartoloměje, další Jakuba a ten dalšího a ti další přivedou k Ježíši zase jiné… (A jen tak pod čarou, tahle řetězová reakce volání k následování Ježíše trvá už 2000 let.)

I když scéna povolání v evangeliu byla trochu jiná, než ve Starém zákoně, podstata je stále táž. Je to Bůh, kdo osloví člověka jeho jménem, a on odpovídá. Evangelium nám v hutné zkratce ukázalo, jak se člověk stává Kristovým učedníkem. Ať už ho někdo za Ježíšem přivede, nebo se o Něm doslechne, či ho Ježíš sám vyhledá, schéma je pokaždé stejné: člověk je osloven a vyzván: „POJĎ ZA MNOU!“ A pokud se člověk rozhýbe a JDE, pak se dějí velké věci. Změní se zpravidla dosavadní směr jeho života, nezřídka přibude těžkostí, ale také dříve netušených radostí a pokoje. Vstoupíme-li do života s Ježíšem; vyjdeme-li důsledně za ním; vzdáme-li se svých pohodlných jistot, pak Ježíš radikálně zatřepe s námi i s naším životem. Nečekají nás pak žádné drobné kosmetické úpravy našeho života, ale často se v nás samých přežene tornádo, které zpřehází naše dosavadní životní priority a hodnoty a zamete s našimi nenáročnými představami o klidném, přiměřeně šťastném a úspěšném životě.

Zazní-li ono Kristovo: „POJĎ ZA MNOU!“, pak existuje jenom jediná odpověď. JÍT! To je ono Samuelovo: „Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá.“, stejně jako evangelní: „Šli tedy, viděli a zůstali u něho.“

Boží oslovení, povolání, můžeme mít bezpočet podob. Ani naše odpověď není podle stejné šablony. Volání i odpověď jsou vždycky jiné a vždycky osobní, tak jako je osobní naše jméno. Platí jen a jen nám a pro nás. A na nás, jedině na nás, je odpověď. Tak, jako Bůh je svrchovaně svobodný v tom kdy, koho a jak povolá, my jsme svobodní v tom, jak a jestli vůbec odpovíme. Neodpovědět však znamená svůj život nenaplnit. A snad i promarnit.

Moji milí. Nastražme uši a mějme oči otevřené. Bůh je diskrétní. Nevnucuje se a nemanipuluje námi. Hovoří často v tichém ševelení vánku. Nedopusťme, aby nás přízemní starosti a zájmy tohoto světa ohlušily a zaslepily.

Jiří Vojtěch Černý

 
 
Nahoru