O míru
Jednou se mě při náboženství zeptalo jedno děvčátko ze druhé třídy, jestli dobro vítězí jen v pohádkách. Nejen dětem, ale i dospělým se jeví víra ve všemohoucího Boha jako pohádka, ve srovnání s realitou světa, plného násilí, zla a válek.
Jak srovnat Boží všemohoucnost a dobrotu s násilnostmi, vykrádáním kostelů, vraždami, o kterých se denně dovídáme? Jak může svévole jednoho vládce ohrozit životy statisíců lidí, způsobit nesmírně škody. Každý si dělá, co chce a nezdá se, že by existovala nějaká vyšší spravedlnost. A můžeme slyšet rady na adresu všemohoucího a spravedlivého Boha: kdyby tomu zloději na místě upadly ruce. Nebo: proč toho a toho zloducha Bůh nepotrestá, nenechá zemřít a byl by pokoj.
Tento rozpor víry a skutečnosti je, bratři a sestry, pouze zdánlivý a má kořeny v lidské nevědomosti a povrchnosti. Všechny rozpory zmizí, jestliže si uvědomíme základní pravdu naší víry: proč nás Bůh stvořil? Abychom Boha poznávali, milovali, abychom každého člověka brali jako svého bratra, svou sestru a tak si zasloužili odměnu věčného života v nebi. Tam Boha uvidíme tváří v tvář, budeme mu podobní, krásní, dokonale šťastní, nesmrtelní.
Boží spravedlnost si přijde na své v každém případě. Když ne zde na zemi, tak po smrti, na věčnosti. Bůh nás však miluje všechny, dobré i zlé. Bůh nechce smrtí hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Bohu totiž leží na srdci především naše nesmrtelná duše. Tou nás v okamžiku početí tvoří lidmi. Zatímco nám jde především o těch pár let na zemi, chceme mít ráj už tady a hned. A v tom je ten rozpor se skutečností. Nevidíme, či nechceme vidět celou pravdu. Z víry a z desatera si vybíráme jen co se nám hodí a tak se nedivme, že je svět plný zmatků. Kdyby Bůh trestal každý hřích hned na místě, lidské pokolení by už dávno vyhynulo. Kdyby každému hned upadly ruce za každou nepravost, kterou jimi spáchá, řekněte mi, kdo by měl ještě obě ruce? Kdyby každému měla ztuhnout pusa za každé hrubé či sprosté slovo, za každou lež, nevím, kdo by ještě mohl mluvit.
A jestliže Bůh dopustí válku, na kterou si sami vyrobíme zbraně, i pak má k tomu jen jediný důvod: zachránit naše nesmrtelné duše třeba utrpením a předčasnou smrtí, za cenu zničení velkých pozemskýchhodnot, protože si nedáme říci po dobrém.
Zavržení jediného člověka je nesrovnatelně větší katastrofa, než válka, která by zničila člověka všechen život na celé Zemi. Svět jednou zanikne v každém případě. Ale duše každého z nás a nemůže zaniknout nikdy. Bůh dobře ví, co je pro nás lepší a volí vždy cestu menšího zla.A my ho neurážejme pochybnostmi o jeho dobrotě a lásce.
A když prosíme za mír, je to naše povinnost, pak si také uvědomujeme, že mír není zdaleka jen mlčení zbraní. Což může být řeč o míru v zemi, kde se vede nemilosrdná válka proti bezbranným, nenarozeným dětem: válka, ve které ročně padne 160 tis. nenarozených dětí v tak malé zemi, jako je naše? Může být řeč o míru ve společnosti, kde většina žije v nepřátelství s Bohem, hřích pijí jako vodu a pornografické časopisy prodávají na ulici děti?
Kdybychom mohli vidět do lidského nitra, už nyní bychom viděli zpustošenou zemi.
Hřích a nakonec i válka je neblahé dílo zlého ducha v lidské duši. To, že v něho většina lidi nevěří, je přesně to, co potřebuje. Je to léčka na každého nepřítele. Nikdo se neskrývejme za ty mocné, ti jsou jen ti nástroji. Všichni jsme důležití za dění světa, každá duše je důležitým bojištěm.
Jen s Kristem a jeho Matkou Marií zvítězíš nad zlem a hříchem ve svém srdci, jen tak v něm zavládne Kristův mír. A pak budeš mít jen jednu velkou touhu: pomoci hříchem ohroženým bratrům a sestrám. Tomu děvčátku jsem jako kněz a křesťan odpověděl kladně. I ve skutečnosti vítězí nakonec dobro. A jako doklad svého tvrzení jsem uvedl utrpení a bolestnou smrt Krista. Tehdy se také zdálo, že násilí, zloba a nenávist nad ním nabyly vrchu: zemřel a nikdo mu nepomohl. Ale poslední slovo měl přece Ježíš: třetího dne z hrobu vstal, jak řekl. Ježíš je Bůh a ten je silnější, než všechna zloba lidí i celého pekla. On je vítěz nad smrtí – svou i naší.
František Klika
