27.09.2017, autor: Anna Matoušková, kategorie: Akce

Putování po stopách arcibiskupa Karla Otčenáška a na nejvyšší horu Českého středohoří

Putování po stopách arcibiskupa Karla Otčenáška a na nejvyšší horu Českého středohoří

Ve dnech 22. - 24. 9. 2017 jsme putovali do Českého středohoří. Od Svitav až po Prahu na různých zastávkách se plnil autobus nastupujícími poutníky. Pod duchovním vedením P. Jana Kunerta jsme v modlitbě poprosili o bezpečné třídenní putování Pannu Marii a o Boží požehnání.

Město Trmice ležící v aglomeraci podkrušnohorské pánve, územně bezprostředně navazuje na Ústí nad Labem, nás přivítalo lehkým mrholením. Počátkem 18. století se stalo cílem soukromých mariánských poutí poté, co byla na křížovém oltáři pod kůrem umístěna půlmetrová vyřezávaná soška Panny Marie s Dítětem. Barokní vybavení kostela jezuity, se nedalo svou pracností a působivostí přehlédnout. Pro nás byla farnost Trmice významná díky působení arcibiskupa Karla Otčenáška, většina z nás jeho životní pouť za totality zná, nebo se s ním přímo osobně setkala. Vzácný člověk s nezapomenutelným úsměvem a lidskostí. Plni vzpomínek na pana arcibiskupa a P. Jana Rybáře (viz níže), jsme se vydali do německých termálních lázní Bad Schandau. Nevynechaly jsme ani „skluzku“. Prosklení kolem bazénů poskytlo pohled na kopce a les kolem řeky Labe a lákal na procházku po okolí a městě. Na vrcholu nad městem u výtahu, překvapil rys v kleci. Při návratu z autobusu za tmy, odraz světel domů, ulic a plující svítící lodě se s námi loučily. Čekalo nás ubytování v Úštěku, přijetí a pohostinnost po celodenním putování bylo příjemné.

První den jsme navštívili i poutní místo s chrámem Matky Boží Bolestné v Bohosudově. Historie tohoto kostela s ambity a umístěním 15 cm vysoké sošky Matky Boží Bolestné v oltáři, pozůstatek po řádových sestrách, které se skryly v lesích před husity a sošku ukryly do kmenu lípy, je bohatá. Ve chvíli, kdy zachránila dívku od uštknutí hadem svou  září z kmene stromu způsobila smrt a odpadnutí hada,  se stalo mnoho zázraků, věhlas získala i ve Vatikánu a měla mnoho příznivců. Nad oltářem se klene sloupoví, podobající se sloupoví v bazilice sv. Petra a Pavla ve Vatikánu, barokní kazatelna náročností provedení je u nás ojedinělá. Pro nás je tato farnost významná působením našeho milého otce Jana Rybáře i jeho osud za totality byl neradostný, vše nesl statečně až do dnešních dnů, právem si zaslouží ocenění Senátem Parlamentu ČR.

Druhý den nás čekal pestrý program s několika variantami. Někteří si vybrali procházky po okolí města Úštěk, jiní celý den v historickém městě Litoměřice a snad většina výstup na Milešovku. Počasí nás nenechalo na pochybách, že až klesne mlha, bude hezky. Procházeli jsme vesničkou Bílky, kde byli místní obyvatelé u moderní kapličky v přípravách na oslavu sv. Václava. Vrchol Milešovky nás přivítal zalitý sluncem, údolí se lehce ztrácelo v mlze, nádherným výhledům to ale neubralo na kráse. Po odpočinku a posilnění jsme sestupovali již se svěžím dechem a příjemným pocitem zdolání vrcholu nejvyšší hory Českého středohoří. Oproti trochu namáhavému výstupu, dolů to šlo samo. Na oslavě již bylo veselo, hrála cimbálovka a u stánků bylo možno vybírat, my ochutnali burčák a vínko, při návratu jsme se stavili v Litoměřicích, prošli náměstí a okolí, nevynechali  jsme ani cukrárnu u Anděla, majitelka, manželka našeho majitele hotelu Racek v Úštěku pocházela z Mongolska. Snad srozumitelný propletenec majitelů. Nelze nepodotknout, že množství čtyřnohých turistů na Milešovku bylo překvapením, rozmanitá plejáda pejsků doprovázela své páníčky. Upoutal mně jeden bílý, krátkosrstý, předníma packama u chaty Milešovky hopnul na ochoz, rozhlédl se, seskočil, popošel, zopakoval asi třikrát, zřejmě usoudil že má  jasno a vrátil se k páníčkovi.

Poslední den nás vrátil do doby na kterou se těžko vzpomíná, navštívili jsme pevnost a památník Terezín, přivítal nás generální vikář litoměřické diecéze, místo mnohého utrpení, nevyrovnaných křivd a zmařených životů. Zde jsme měli mši svatou,  kterou sloužil otec Jan Kunert,  mši sv. jsme měli v Bohosudově i v Úštěku, duchovní promluvy otce Jana vždy nutily k hlubšímu zamyšlení, jako poutník přesto velmi společenský.

Hrad Okoř ve své mohutnosti nás neodradil od zpěvu známé písně Na hradě Okoři s kterou jsme se také pomalu loučili s prvními poutníky.

Mne čekalo ještě jedno překvapení, v síťce autobusu zůstal můj mobil, nyní se vracím k nápisu článku. Díky náhradnímu mobilu doma, jsem mohla hned uvědomit naši průvodkyni a organizátorku zájezdu Veroniku Čepelkovou z Diecézního centra pro seniory, která operativně, jak  je u ní zvykem, zařídila přes pana Jiřího Chválka majitele CK Avetour a pana Jaroslava Hnáta dopravce, že mobil opět mám.

Příležitost, poděkovat všem třem těmto aktérům a panu řidiči Antonímu Markovi za naše zdařilé putování.

Anna Matoušková

 

 

 

 

Zajezd_Gruzie_banner

 
Nahoru