11.07.2017, autor: Karel Voplakal, kategorie: Zamyšlení

Slunce v duši

Slunce v duši

Před několika dny jsem dostal pěkný e-mail, jehož mottem byl citát pocházející z pera známého německého psychologa benediktina Anselma Grűna, který v originále zněl takto:

„SOMMERANFANG: Lass diesen Sommer die Sonne tief in Dein Herz fallen, damit Du Dich dann, wenn es dunkler wird, an das Licht der Sonne erinnerst. - Lass die Freude am Leben, die innere Sonne in Dir, wachsen, die Dich auch durch die dunkle Jahreszeit begleitet.“ /Anselm Grün/

Tuto Grűnnovu letní výzvu jsem se pokusil volně přeložit a pokus vyšel asi takto: „ZAČÁTEK LÉTA:  Dovol letošnímu letnímu slunci, aby proniklo hluboko do tvého srdce - aby ses pak, až přijde i temnější čas, rozpomenul na sluneční svit. - Dovol, aby v Tobě rostla radost ze života - aby Tě toto Tvé vnitřní slunce doprovázelo i temnými obdobími roku“.

V průběhu letošního června jsme prožili mnoho horkých, sluncem prozářených dnů - a ve smyslu výzvy Otce Anselma bylo tedy mnoho příležitosti nechat prozářit i své nitro slunečními paprsky… Poslední červnové dny však překvapily naprostým zlomem počasí: místo zářivého slunce se obloha bezútěšně zatáhla těžkými tmavošedými mračny, teplota rapidně poklesla a začalo pršet - a lilo a lilo -  téměř bez ustání. Jak si nevzpomenout na nesmrtelný výrok pana Josefa Kemra z televizního seriálu „Chalupáři“Ovšem v časném ránu o svátku svatých apoštolů Petra a Pavla, když jsme se vypravili na ranní mši svatou, to na brzký déšť ještě nevypadalo (i když televizní „rosničky“ varovaly!), a tak jsem lehkomyslně nechal deštník doma a spoléhal na deklarovanou nepromokavost své sportovní bundy. Po mši jsem ještě zašel  na nákup do Kauflandu. Rozměrná  budova tohoto hypermarketu je bez oken, a tak člověk netuší, co se právě děje venku - takže když jsem se téměř po celé hodině nakupování konečně dostal ven s obtěžkanou nákupní taškou, s nelibostí jsem sledoval, jak z olověného nebe proudí celé vodopády. Nemělo smysl čekat, až to přejde - vypadalo to, že bych se načekal hodně, hodně dlouho, a tak nezbylo než vydat se do té „psoty a sloty“. Moje sportovní bundička dělala, co mohla, ale vodní živel byl mocnější. Všude po ulicích již stála voda v coulové až dvoucoulové vrstvě; kanalizace ji nemohla pojmout ani náhodou. Paradoxem je, že určitá mělčina uprostřed souvisklé vodní laguny, kde by si člověk teoreticky snad ani nemusel „nabrat do bot“,  byla právě tam, kde by ji člověk nečekal: totiž u kanalizačních vpustí - to proto, že tyto mřížové vpusti  jsou často v nejvyšších místech ulice - nikoli tam, kde by logicky být měly. Promokl jsem i na poslední červnový den - přesto, že paraple jsem tetokrát měl- ale „díky“ silnému větru mi bylo k ničemu. Došlo dokonce i na menší krupobití..  Nicméně:  „Nejsme z cukru, ze soli…“, jak jsme ještě jako děti zpívávali v písničce „Prší, prší, jen se leje…“ -  a to promočené oblečení už dávno uschlo; jen ty boty si pořád ještě dávají na čas a „ne a ne“ doschnout…  Nevlídné deštivé počasí posledních červnových dnů tedy opravdu moc slunečního svitu nepřineslo - spíš dávalo dost příležitosti vzpomínat s nostalgií na ty snad až příliš horké a příliš suché předešlé dny…  Ale již první červencový den se počasí jakoby umoudřilo - k velké radosti všech, kdo odjížděli na prázdniny a dovolené.  A tak máme opět možnost „akumulovat sluneční svit v duši“ ve smyslu citátu Otce Anselma Grűnna… Rádi vzpomínáme na někdejšího televizního modereátora meteorologických relací pana Zakopčaníka, který se vždy na závěr své předpovědi počasí loučíval krásným a milým pozdravem či spíš přáním posluchačům: „SLUNCE V DUŠI!“

Karel Voplakal

 
 
Nahoru