18.01.2017, autor: Iris Herman, kategorie: Zamyšlení

Těžké být rodičem

Těžké být rodičem

„Tvoje děti budou mít sparťanskou výchovu“, říkala mě máma, když jsme seděli se kamarádkou v altánu. Zatímco kamarádka vyčerpaně až apaticky pozorovala, jak její dítě se snaží snad již po páté do sebe narvat hlínu, moje mamka se pokoušela holku zvednout a odvést její pozornost od hlíny. Já jsem se zájmem pozorovala, jak se její dcera snaží tu hlínu zdlábnout, s konstatováním, že si zvyšuje odolnost organismu...

No tak sparťanskou výchovu…. Nevím, zatím děti nemám.

Nedávno jsem se stavovala u očního lékaře, kde byli rodiče – převážně maminky s dětma. Jeden asi šestiletý chlapeček vesele drmolil s otcem, vysvětloval mu, jak se těší na nějakou novou hru k playstationu a rozebírali, které playstation je nejnovější typ. Chlapeček se snažil tatíka přemluvit ke koupi X-boxu. Otec se hrdě na celou čekárnu chlapce zeptal a jaký že to je rozdíl mezi playstationem a X-boxem. Odpověď chlapce následovala v zápětí: „X-box u toho se můžeš hýbat a nemusíš hrát sporty venku“.

Přišla další maminka s dalším chlapečkem, asi tak o rok starším. Chlapec na matce vyškemral telefon a začal hrát hry, zatímco matka – momentálně měla čas – si s ním chtěla popovídat. Chlapec odpovídal automaticky, bez zájmu, aniž by zvedl oči od telefonu. Pak se ho matka zeptala, proč nechce chodit do nějakého školního kroužku. Chlapec jí na to odpověděl: „Protože bych musel chodit ven“. Zrovna mi padala čelist! Tohle, že jsou dnešní děti? Není divu, že mají brejličky, pokud celé dny civí do počítačových her (playstationy, telefony, tablety nevyjímaje), místo by je upírali do nejrůznějších odstínů zelené přírody…. Navíc za nějaký čas, bude přinejmenším maminka druhého chlapce řešit jeho nadváhu…

Pak vstoupila další maminka, evidentně žena podnikatele, s asi dvanáctiletým chlapcem. Chlapec oblečen v nejnovějších podnikatelských trendech, od drahé obuvi, přes sako se stojáčkem, kabát, až po ne zrovna levné brýle. Navoněn drahou voňavkou, vyčesané vlasy, vytáhl drahý mobil a začal se „probírat“ mobilem. Paní nejprve zaklepala na sestřičku, aby dala vědět – že už jsou tady. Trochu zklamaná, že musí jako každý jiný počkat…nicméně s uspokojením pozorovala, jak si lidé prohlížejí jejího syna, a zda vzbudil patřičný zájem okolí. Nebudu rozebírat, zda bylo či nebylo oblečení adekvátní věku toho chlapce, to není mým cílem. Jen mě překvapilo jeho chování – šlo spíše o chování okolí přehlížejícího podnikatele, než chlapce věku dvanácti let.

V každé době lidé vyzdvihujíc pozitiva doby minulé, nadávají na dobu současnou.

Nevím, kde jsou ty doby, kdy si děti hrály venku – ve skupinkách, nepotřebovaly žádné playstationy, X-boxy, počítače, facebooky, televizi. Dnes valná část dětí sedí u televizí či u počítačů, hrají počítačové bojové hry, sledují filmy, které obsahují násilí. Jak potom mají vnímat ten svět?

Ono - jinak pobírá filmy dospělý člověk a jinak dítě. Dospělý člověk dokáže rozlišit realitu a film, dokáže rozlišit úrovně, v kterých se realita míjí s filmem. A někdy ani to ne. Člověk neznalý třeba vězeňského prostředí, který zhlédne film z tohoto prostředí, může být přesvědčen, že to prostředí právě poznal, ačkoli skutečnost je naprosto jiná. Tak jak má pobrat filmy plné násilí dítě? Jak má rozlišit fikci, skutečnost, děj který (a kde) se míjí s realitou?

Zeptám se: nestávají se ty děti, co sledují filmy s násilím, hrají bojové hry, v určitém slova smyslu otupělými – citově zploštělými, k násilí otupělými? Nesmazává se jím v takovém to dětském či polodětském chápání rozdíl mezi filmem/hrou a realitou?

Takové dítě nemusí nutně v patnácti vzít pistoli a vystřílet někde klub, to ne. O tom nemluvím. Ale nebude takové dítě přinejmenším otupělé vůči násilí? Vůči nespravedlnostem? To si myslím, že je jedno z úskalí elektrotechnického vlivu na děti.

Pro spoustu rodičů, je jednodušší tomu dítěti vrazit tablet nebo ho nechat u počítače. A nemůžeme jim to ani zazlívat. Naše doba je prosycena spoustou problémů, řekla bych existencionálního charakteru. Zejména rodiče samoživitelé, kteří třeba skončí v jedné práci a jdou do druhé (třeba uklízet), jde o zajištění v té sociální fázi, aby člověk měl pro sebe a své děti zázemí. Bohužel jde to právě na úkor toho času, který by jako rodič mohl strávit se svými dětmi. Místo toho pracují od nevidím do nevidím, aby zajistili rodinu po finanční stránce.

V mnoha případech nejde o zajištění luxusu či nějaké nadstandardní životní úrovně, v mnoha případech jde o zajištění základních životních potřeb. Jde zejména u rodičů samoživitelů, u rodičů z nichž třeba má jeden úraz a zůstane v invalidním důchodě, či díky nemoci ztratí zaměstnání, leckdy umocněny třeba hypotékou na byt, apod. Takže žádný nadstandard, žádný luxus. Po té co přijde strhaný rodič domů a je rád, že si může určitým způsobem ulehčit i tím, že tomu dítěti ten tablet dá, nebo ho nechá sedět u toho počítače, protože je vyčerpán z práce. Jako člověk má své limity…! Je to velice těžké… Odsuzování není na místě.

Druhá věc je to, že právě v těchto případech (rodičů samoživitelů, u výdělečného pouze jednoho rodiče, splácení hypotéky), nejsou peníze nazbyt. Aby se třeba rodina sebrala a každý víkend zajistila nějakou aktivitu. Zkrátka na tohle nejsou peníze. Co si budeme povídat, pak je ta počítačová hra nebo televize jedna z levných, lehce dostupných variant jak trávit čas.

Nyní opustím ekonomické aspekty.

Kde jsou ty doby, kdy děti chodily ven, hrály si v přírodě, chodily třeba lovit pulce, kopaly do mičudy, stavěly bunkry, kdy nepotřebovaly sociální síť k tomu, aby si řekly: Ahoj jak se máš..? Někam se nám to vytratilo. Neříkám, že bychom u toho měli zamrznout, to vůbec ne!

Každopádně tam vznikaly sociální vazby. Sociální vazby, které nám v dnešní době žádný internet, facebook, žádné on-line hraní her nenahradí. Děti spolu uměly lépe komunikovat, byly vnímavější, i když uměly být i zlé, zažily spoustu srandy, morální a etické mantinely jim nastavovala rodina a škola. Jaké mantinely jim asi může nastavit televize?

Máme děti do věku patnácti let, které již mají za sebou zkušenosti s alkoholem, drogami, sexem, patnáctileté prostitutky a prostituty. Drogově závislé, násilného chování, vraždící. Noční můra každého rodiče….

Nevím... Možná budeme mít dvanáctileté děti, které umějí postavit počítač, stejně mám pocit, že budou o něco ochuzeny.

V městech, leckdy nejen po sešeření, není pro děti bezpečno… takže - vlastně dobře, že je máme doma pod zámkem…

Iris Herman

 
 
Nahoru