16.01.2015, autor: Jan Rybář, kategorie: Zamyšlení

Tovaryšstvo Ježíšovo (přepis přednášky Jana Rybáře z roku 1996)

Tovaryšstvo Ježíšovo (přepis přednášky Jana Rybáře z roku 1996)

Jsou tři stupně pokory – podle duchovní cesty svatého Ignáce. První, že mám Krista Pána natolik rád, že se varuju těžkého hříchu. To je stupeň, na kterém bychom chtěli všichni stát. A určitě se snažíme abychom ten první stupeň si zachovali, ten je nutný. Protože když mám přítele a chovám se k němu netaktně, hrubě, otočím se zády k jeho přáním, tak to přátelství visí na niti. Visí na trpělivosti toho druhého. Naštěstí trpělivost Krista Pána je bez konce. První stupeň pokory je varovat se těžkého hříchu. Ono se nám to stane dost lehce, že šlápneme vedle ve vážné věci. Je samozřejmě otázka, co je těžký hřích, otázka dobrovolnosti, otázka úrovně mravní nebo úrovně toho skutku, otázka vůle a okolností apod...

Druhý stupeň je, když se varuju vědomého lehkého hříchu, tzn. když ke mně chce zítra někdo přijet a já řeknu – já nemohu, já mám velmi nutné jednání, ale já nemám žádné jednání;  chci mít klid od toho člověka. Druhý stupeň má ještě tu další pozitivní připomínku – kdo chce být na druhém stupni pokory vůči Kristu z lásky k Němu a u vědomí své ubohosti, má být indiferentní. To znamená, jestli budu žít život dlouhý nebo krátký to mě nezajímá tak moc, hlavně že vím, že jdu k cíli. To je to hlavní. Jestli jsem zdravý nebo nemocný – poručím to Pánu Bohu, ale nebudu to brát tragicky, protože já jdu k Němu. To je ta největší náplast, to je ta útěcha jediná a naděje, kterou máme vůbec jako křesťané; jinou nemáme. Další věc třeba – jestli budu mít úspěch nebo nebudu mít úspěch. Jestli mám peněz hodně nebo málo, jestli jsem na společenském postavení – prostě tohle všechno je indiference. (Já bych měl být taky teď indiferentní – jestli mě pochválíte nebo pohaníte, jenže to my nevíme – v kostele a při mši se nepíská ani netleská. Tam je ticho a reakce žádná, takže my nevíme.) To je ten stupeň indiference – kde je tvůj poklad, tam je tvé srdce. Jestli jsem u Boha, tak potom přejdu lehčeji, že už nemám takové zdraví, že nemám takové schopnosti, jaké někdo má atd. Tak to je ten druhý stupeň indiference. Já se tady musím přiznat veřejně, že jsem na to stupni asi nestál nikdy. Snad bych měl dobrou vůli varovat se toho všedního hříchu, ale já tady nejsem proto, abych se vám vyznával a jenom chci říct, že tady už nastává ta tvrdá situace, kdy se člověk může konfrontovat v každé chvíli, jestli na tom druhém stupni je, tzn. jestli jeho duchovní život má hodnotu nějakou – a jakou... Buď se varuju toho těžkého hříchu – to je první stupeň nebo ten druhý – tam už je ta indiference – jestli mám úspěch, jestli ne, jestli mám přátele, kteří mě přijmou nebo kteří mě nepochopí, jestli mám názory, které budou vzaty v potaz nebo nikoliv, jestli mě někdo pomluví nebo pochválí – to mě nechává v klidu, protože sleduji jen to jedno – abych dosáhl svého cíle. My víme víc než budoucnost, my víme, kam jdeme, a to je zaplaťpánbůh lepší – nepotřebujeme horoskopy.

Třetí stupeň pokory podle exercicií sv. Ignáce je ten, kde už se nemluví o hříchu, tam už se mluví jenom o tom pozitivním. Tam se hovoří o tom, že člověk má mít radost, když může žít jako Kristus. Tak to je prosím vás stupeň mystický, o kterém já ani nesním, a kterého nikdy nedosáhnu – to říkám zodpovědně. Je to stupeň, kdy se raduji, když trpím, protože Kristus taky trpěl. Raduji se, když mě pomlouvají, poněvadž jeho taky pomlouvali, samozřejmě nebudu dělat nic, aby mě pomlouvali. Tudíž, když člověka potká bolest – tělesná bolest i duševní – já jsem  přesvědčen, že Kristus trpěl duševně daleko víc než tělesně, protože s kým on si mohl popovídat na své úrovni. Jedině se svým nebeským Otcem. Protože i Panna Maria uvažovala o mnohých věcech, ale bylo jí to skryto. Ona nebyla Bůh. Na nejvyšší úrovni si nemohl s nikým popovídat na této zemi a když mu povolili nervy tak řekl „pokolení zlé, nešlechetné, jak dlouho ještě s vámi mám být, jak dlouho vás mám trpět“ – vidíte tam ukázal, jak mu bylo těžko. Čili – vraťme se k tomu 3 stupni. Ten já rychle odbudu, protože radovat se z toho, že jsem odstavený, že jsem na boční koleji, že mě nechápou, že mě nepřijímají, že zkomolí všecko, že mám neúspěch, že jsem nemocný, že mě něco nevyjde, že nemám peníze zatímco ten druhý může pozlatit sochu, že neví co s nimi… to jsou situace: nejen, že to vydržím, ale že se z toho raduju, že mohu podobně snášet něco jako snášel Kristus. Být mu podobný v něčem – a to je úroveň světců a to je úroveň mystiků.

Dnes má být den věnovaný mládeži. A já mohu začít tím, že jezuité při své práci „protireformační“ jinými slovy při šíření katolického křesťanství používali právě mládež. V době, kdy byl řád na největším vzestupu, měli u nás 26 gymnázií kromě jiných řádů, které měly také svoje školy. Takže to hlavní těžiště práce bylo s mládeží.

Ty řády, které jsou známé z činnosti u nás – začalo to benediktíny, potom cisterciáky a premonstráty, dále dominikáni, františkáni, jezuité – to hlavní, kvůli čemu přišli na scénu v církvi – už mají vykonáno. Asi jako já – nemůžu říct, že mám všechno před sebou když mám 64 – ne, už je všechno pryč – já tady ještě existuju – tak je to nějak i s těmi řády. Oni už udělali to hlavní v dějinách církve nebo v dějinách lidstva. Protože např. kdo by dokázal postavit na bažině obrovský klášter? Např. Velehrad cisterciácký stojí na 11 tisících dubových pilot zaražených do bažiny – to byli mniši, co? Plasy – 5 200 pilot dubových a na tom stojí obrovské kamenné stavby. A když ve 20.století chytří inženýři řekli, my to odvodníme, tak se divili, že stavby začaly praskat, protože ty piloty musely být v bahně, aby nepracovaly.

Čili ty velké slavné řády vykonaly podstatnou část své práce ve své době. Ty řády uměly pracovat v duchovní sféře, ale také v té ostatní. Nebylo to prostě „spas svou duši“, ale bylo tam vidět něco zvláštního, že totiž Bůh, když pracuje na člověku, tak pracuje na celém člověku i na jeho stránce tělesné. Čili ti benediktíni učili lidi, jak se obdělává pole. Oni samozřejmě přinesli vysokou duchovní kulturu, ale taky poradili lidem k životu. Cisterciáci je naučili vysušovat bažiny. Oni to uměli, oni to předvedli lidem, jak se to dělá. A třeba jezuité předvedli, jak vypadá škola. Osnova gymnaziální zůstala až podnes zhruba v té klasice osmitřídní soustavy. A racio studiorum –školské zásady – ty jsou tady pořád – dodnes platné rámcově. Když si třeba prohlídnete některé koleje – jak jsou široké chodby, jak se tam mládežníci měli – kdo to všechno živil, hygienické problémy, kuchaři… Já si to nedovedu představit, že v klementinské koleji žilo 1800 – 2000 lidí. Kde se koupali, museli jíst, muselo se na ně prát, museli spát, museli se živit… Chudí studenti to měli zdarma, bohatí to měli účtováno někdy bohatě.

Říkám, že velké řády už udělaly to svoje, a za druhé, že tam milost Boží pracovala na celém člověku – celý člověk, celý se vším všudy – to bychom potřebovali i dnes – Ne čekat za bukem, jak se to vyřeší. Budou dobré republiky, nebo se osvědčí monarchie nebo jaký styl? My máme být o tři koňské délky vpředu, když nám pomáhá Bůh. My máme nejenom vzdělání, nejenom umění jako všichni ostatní lidé, máme dar rozumu a všeho, ale máme k tomu přece také, jak se říká, milost Boží, tzn. tu kvalitu, novou, jinou kvalitu jak na nás pracuje Pán Bůh – tak bychom měli vždycky my ukázat, co je správné a ne být vzadu v mnohých věcech.

A třetí věc – dnes je evangelium o církvi. Nedávno byla anketa ve Svobodném slově: „Co říkáte o Bibli, o církvi“. Odpovědi: Bibli – věřím, Krista – beru, církev – žádnou, nic nepotřebuju. Vždyť chudáci, kdyby nebylo církve, tak by neměli ani tu Bibli v rukou. Neměli by žádnou informaci o Kristu. A právě v Bibli je psáno, že Kristus nenechal napsat nějakou teorii, ale Kristus dal živoucí organismus: „Jděte, učte, křtěte, odpouštějte…“ Kristus dnes říká – kdo neposlechne církve, ať je tobě jako pohan a veřejný hříšník.

Něco takového, jaká byla ta úžasná hnutí cisterciáků, benediktínů – to jsem v žádné církvi nenašel. Nic takového není známo – aby to bylo tak veliké, tak nápadné a taková pomoc pro církev. Třeba v takové době, kdy byla církev zbohatlická, kdy už pánové nevěděli, co by měli dělat. Papež byl vladařem nad všemi vladaři – měl tři koruny na sobě – že to unesl na hlavě. Ještě za mého mladí se říkalo kníže arcibiskup olomoucký, kníže arcibiskup pražský, protože se zařadili do rangu knížat. Biskupové do ranku hrabat, a kardinálové – co zbývalo kardinálům – oblékli se do purpuru a přiřadili se ke králům. A papež byl nad všemi císaři atd. A najednou přišel sv. František bos, v nějakém hábitu se špagátem – oni se na něho dívali shovívavě – ale o nich už dneska nikdo neví – o těch pánech, kteří na něj koukali, když si žádal o schválení, ale jeho idea je tady pořád a může jeho idea zachránit svět i dnes – od konzumizmu – františkánská idea je vynikající. Máme dnes už i anglikány františkány.

Tedy tyto staré řády už udělaly svou práci.

Jsou taková dvě schémata – jaké jsme se učili: To starší schéma – pyramidální – to je věřící lid, potom je klérus, potom biskupové, pak je vatikánská kurie a pak je papež. A duch svatý sestupuje skrze papeže do církve – hovoří atd. To je spíš o hierarchii – svatovláda. Pan farář vládne, farářům vládne biskup, biskupům vládne papež. Je to pochopitelné, jednoduché, středověké.

Potom je druhé schéma trochu dynamičtější. To je schéma zeměkoule – kruhu – a Duch svatý tam  vane kam chce. Tomu se neporučí. A papež, ten obíhá na té kružnici a říká – toto ano, toto ne. A svatý Duch promluvil v Benediktovi, v Bernardovi, ve Františkovi, v Dominikovi, v Ignácovi – ve všech těch zakladatelích a zakladatelkách. Tyto řády přišly v nejvyšší čas. Když už se zvonilo na potopení lodi, tak přišly tyto řády. Byla by to dlouhá debata hovořit třeba o benediktínech, víte, že u nás to byla veliká expanze, spousta klášterů, jsou tady zbytky dodnes, nesmírně ovlivnili tu celou situaci v duchovní sféře. Další úžasná expanze byla  cisterciáků – to byli reformovaní benediktíni – vidíte, že tady se uplatnňuje to Augustinovo  „eclesia semper reformanda – církev stále potřebující nápravy“ – já tomu říkám církev nenapravitelná. Když potřebuje pořád nápravu – tak je nenapravitelná – a ono se to některým pánům zbožným nelíbí.

Zajímavý je druhý bod, kdy se u těchto řádů ukázalo, že Bůh působí na celého člověka, na celé lidstvo, na celou kulturu. To bylo v té době normální, že církev vedla v umění – i v technice – kdopak stavěl např. první třeba hvězdárnu, z církevní půdy vzešel i Prokop Diviš. Také to nebylo jednoduché. Zatímco třeba jezuité ve Znojmě bourali Prokopu Divišovi jeho pekelný aparát, tak v téže době jiní Jeziuté stavěli hvězdárnu v Klementinu. Byli tam hloupí lidi i chytří lidi, byli tam inteligenti i tupci. Žádný řád toho nebyl zbaven – těchto lidí – těch i oněch… Právě tam bylo vidět, že Kristus působí na celého člověka po všech stránkách. Tedy nezanedbává ani důležitou životní stránku, technickou, kulturní stránku. Bylo to všechno na tu dobu napojeno. Dnes mám třeba strach, že v umění jsme nejistí, tam to prostě vyřešíme kulantně, že do svatého Víta jsme dali svatou Anežku – je to konec dvacátého stolení, konec druhého tisíciletí a ona ta Anežka by byla důstojná tak Myslbeka – to znamená tak před sto lety – rozhodně to není socha moderní – prosím, to je jen můj názor, aby se na mě pak nesesypali umělci, já jsem diletant v té věci – ale církev má ukazovat stále dopředu a my taky. Ale nám se samozřejmě líbí Lurdská Panna Maria lépe, než Panna Maria, kterou vytvoří třeba Mojmír Preclík. Jenomže musíme myslet na budoucí generace, ne na babičky, kterým se líbí, že má modrou šerpu a zlaté vlásky. Vidíte ten úpadek na poutních místech nebo na tom, co se distribuuje lidem. Já jsem dostal třeba upomínky ke křtu, ke svatbě – to je všecko k ničemu, je to drahé a je to hrozný kýč. Mladí lidé se nám smějí. My musíme i v té věci opatrně, my musíme ukázat, že jsme pořád dál před ostatními – a tyhle ty řády to uměly. Jenže pouze jistou dobu. Když cisterciáci stavěli kostely, kde nesmělo být nic jiného jenom kříž, Panna Maria a sv. Jan - Kalvárie – žádná jiná výzdoba – nic – tak to byly nádherně působící kostely – úžasný. Pak ale přišlo baroko, cisterciáci už měli hodně peněz, už nepracovali, že by piloty zaráželi do země, jejich kostely barokně vyzdobili – takový klášter v Ebrachu – to je hrůzostrašný příklad krásné ohromné románsko-gotické katedrály, kterou zkazili tím, že to polepili andělíčky a obrazy – vším možným a nemožným, protože na to měli – a zkazili tu vážnost kostela. A museli být zreformovaní a vznikli trapisté, kteří dodnes naštěstí nepotřebovali reformy. Jezuité nepotřebovali reformu, protože je papež Kliment zrušil 1773 – takže vyvázli s čistým štítem. Nedegenerovali, což byla také pomoc Boží shůry, oni totiž jezuité potom už mluvili do všeho. Měli úžasný vliv – a víte proč? Protože měli spoustu gymnázií a 56 domů na našem i okolním území a měli spoustu hochů na gymnáziu a z nich vyrostli státní úředníci, šlechtici a ti měli vliv. A byli to i protestanti a oni si s těmi Jeziuty tykali. A během krátké doby: 1620 Bílá Hora - pohroma národa a když přišli Švédové – jak to, že se ti lidé bránili, proč je nevítali? Švédové sem přišli osvobodit ubohé evangelíky a oni už tady moc nebyli. Jak je to možné, že ten národ tak rychle… Protože tady pracovali s mládeží. S nimi se dostali do úzkého styku – kontakt s blízkými profesory, kteří se osvědčili – a už to měli všechno v kapse. Druhá věc, proč byl řád zrušen – že se zastavilo zlato z Jižní Ameriky. Ten příval zlata do Evropy, do Španělska, do Portugalska – a otroci, kteří se byli voženi a se kterými se obchodovalo – to přestalo, protože Jeziuté tam zavedli redukce – tzn. samostatné státy, indiáni si tam hospodařili, jezuité to jen trochu hlídali, ale podvázali toto zneužívání.

Klementínská kolej to je druhá největší budova v Praze po Pražském hradu. A takových domů po celém světě byly spousty – takže pánové se dívali a říkali si – když se to zruší, tak budeme mít postaráno o budovy – jako soudruzi – proč nestavěli žádné veřejné ústavy, protože v roce 1948 sebrali zámky, kláštery, sebrali mnoho veřejných budov, které patřily různým organizacím a nepotřebovali nic stavět. Hudební škola – tam byl klášter. Sanatorium  - tam byl nějaký seminář apod. Takže také bylo potřeba ten jezuitský majetek, který byl velký – zabrat. Jezuitský majetek nebyl nakraden. Koleje musely mít majetek. Když měli třeba v Kutné Hoře 300 studentů, tak víte co to je, mladí kluci. Ti museli jíst dobře, to nebylo možné je živit pouze žebráním, to muselo být zajištěno. A zajistit provoz velkých 20 ústavů a ještě dalších 20 klášterů (ty neměly školy, měly přísný režim chudoby, nesměly vlastnit žádné majetky.) Takže vlastně v té době jezuiti byli přiřazeni k mendikantům – k žebravým řádům, protože oni žebrali. Žebrali tak mohovitě, že nějaký šlechtic  pustil dost slušné koruny. Já jsem to nedávno říkal panu Kolowratovi – „no jo, oni nás obrali o pěkné sumy, protože Kolowratové tehdy zaplatili Jezuitům kostel sv.Mikuláše, gymnázium a internát na Malé Straně. To byla obrovská suma.“

O Balbínovi napsali dva mladí historici, že byl homosexuál. Oni se neptali, oni četli, že Balbín byl překládán 2x – 3x proto, že porušoval pravidlo „regula taktus.“ Oni řekli – aha taktus to je dotek, tak to je jasné pro ty mladé historiky… Jenomže jezuité měli a mají dodnes pravidlo, že se nikdo nesmí nikoho dotýkat, protože měli stovky chlapců. Ale já jsem byl chovancem jezuitského gymnasia 5 let a nikdo se mě nikdy takhle vůbec nedotkl. Takže to je dobré pravidlo. Jenomže i za mého mládí šel starý pan profesor Kubíček a říkal: „Tak Jeníčku, jak ti dopadla písemka“ a poplácal mě po rameni – to bylo proti řeholi. Jenomže on měl 75 let, tak to každý vzal… Je známo, že staří lidé už v klášterech nic moc nezachovávají – už to zapomenou, popletou. A Balbín byl takový, že třeba vzal kluka kolem ramen – byl to člověk lidský, člověk srdce. A má napsáno ve svých spisech, které leží v Klementinu, že stále soustavně porušuje reguli taktus a věnuje se příliš nadaným chlapcům. A proto byl překládán. Jenomže - regula taktus – taktus to je dotek. A dneska když se řekne porušoval doteky – tak my v tom dnes nic jiného nevidíme, než gaye. To mu ukřivdili a už se to nesmyje. Kdyby byl Balbín homosexuál, tak na hodinu vyletěl z řádu. To si pište.

Vraťme se tedy k těm řádům. Když církev potřebovala, když se lodička potápěla – najednou se něco tady zjevilo. Někdo něco začal. A to je pro mě důkaz, že jsem v církvi, kterou si hlídá Pán Ježíš a Duch svatý.  Řekněte mi, v které církvi jsou podobná hnutí, která vždy postaví situaci na nohy… Tak třeba františkáni – to si páni biskupové a papež řekli – co bychom je nenechali, ať si chodí v tom, ať si žebrají – nám to nevadí. A nastaly miliony lidí – církev se vrátila k chudobě skrze tyto lidi. Drželi evangelium. Nemusíme se za to stydět, že by církev „uplavala na bohatství“, což je strašně nebezpečné. Každý ten řád měl něco takového svého. A jezuité přišli v době, kdy to bylo také nejvíc potřeba. Třeba Karlova univerzita byla v úpadku – nedivte se  - a oni založili konkurenci – Klementinskou univerzitu, měli tady na našem území tři univerzity – Univerzita olomoucká a Trnava –  Slováci se chlubí, že už měli univerzitu v 17. Století – 100 let před Rusy. A přišli na pomoc chátrající církvi, která nevěděla z které do které. Najednou po té dlouhé strnulosti byla reformace, Luther začal hýbat se vším všudy. Je pravda (v každém řádu jsou lidi chytří a hloupí), takže i mezi jezuity byli takoví, kteří využívali pána, aby rekatolizoval – řekli „vystěhujte všechny helvéty, budeme je potírat. Půjčte nám lidi, půjčte nám kočáry, my to budeme hlídat a běda, kde budou. Tak vaši drábové nám pomohou, vaši oficíři, aby nám lidi neublížili.“ Taky to jistě někde bylo. Kdyby dneska některý z nás, z mých spolubratří měl moc! Ono to někde taky ještě funguje, taková moc, že koukají – já jsem byl v Bavorsku letos a pan farář říkal u oběda „dneska chyběli tihleti a tihleti na nedělní mši. Kdepak asi byli?“ On má farnost 250 katolíků, já jsem seděl vedle něho při mši a rychle jsem při kázání počítal 220 lidí v kostele z té obce. A on u oběda povídá – a kdepak je těch 30. Já jsem říkal – buď jsou nemocní, nebo jsou na cestách – co se s tím trápit. Já mám 4 farnosti v Orlických horách, přijdou mi tam 3 babičky sehnuté a já se netrápím, kde jsou ostatní – kde jsou lidi z Hlásky, kde jsou lidi z Prorubek, kde jsou lidi z Rampuše, kde jsou lidi z Liberka.

Tak i tehdy byl takový tip lidí. Ale tím nebyla prosazena katolická reformace. Ta byla tažena chytrostí přes tu mládež. Vždyť v Chomutově například to šlo tak daleko, že tam v jezuitské koleji ze studentů bylo víc protestantů než katolíků. A měli tam jezuiti i protestantského predikanta pro ty studenty, kteří byli jinověrci – který bydlel v jezuitské koleji a tam měl bohoslužby! Samozřejmě do Bílé Hory. Po Bílé Hoře to nešlo. Ono to je všechno trochu složitější, než to vypadá na první pohled…

Jde mi o to, abyste pochopili, že to byl zásah shůry, že třeba v jiných církvích nikdy se nestalo, aby tam – třeba v pravoslavné církvi – vyvstal někdo, kdo udělá takovou věc.  Protože třeba když papež Kliment XIV. zrušil jezuitský řád, tak pod jednou podmínkou. Že to bude pronlugovat panovník. On si udělal zadní vrátka. On vyhověl těm králům a potentátům - španělskému králi a hlavně portugalskému Pombalovi – ministerskému předsedovi, kterým se prostě nelíbilo, že tam v Jižní Americe a i v Africe jsou misionáři, kteří brzdí vykořisťování, draní těch lidí.

Viděli jste film MISIE – MISE. V  tom filmu jezuité dokazovali Evropanům, že Indiáni jsou lidi. Oni měli dílny, měli samosprávu, oni je naučili – to je velká zásluha řádu. To začal vytahovat na světlo boží dr. Vraštil, nebožtík profesor Kalista a ještě jiní přišli na to, že jsou úžasné zprávy, že totiž Jezuitská kolej tehdy měla v zámoří spousty lidí, kteří tam pracovali na zodpovědných místech. Když vám řeknu, že v Číně před několika lety obnovili v císařském paláci komunisté pomník pateru Slavíčkovi, který v kulturní revoluci rozbili. To byl Čech, který se pohyboval na císařském dvoře úplně svobodně, i když potom křesťanství bylo potlačováno, on tam zůstal. A nezůstal tam proto jenom že uměl sestrojit hodiny nebo postavit klavír, on uměl astronomii a matematiku – ale byl tam proto, protože sem tam k němu někdo přišel z těch Číňanů a chtěli se vyzpovídat nebo jít k přijímání… takže on tam byl jako takový agent rezident, na základě toho, co uměl.

Dnes pochopitelně je to paradoxní – to přeskakuju z minulosti  - ta barokní doba byla úžasná. Proto já mám na stole ne obraz generála řádu, ale mám tam kostel sv. Salvátora v Praze. To bylo v té době centrum, tam sídlil provinciál řádu, který ovládal 2000 jezuitů zde, v zámoří, ve světě. Ve Španělsku v Madridu je pomník před univerzitou a je tam napsáno Diego Crésa. To je kněz české provincie Jakub Krejza narozený v Žabčicích u Brna. On byl profesorem v Klementinu, potřebovali ve Španělsku dobrého profesora, tak ho tam poslali a on se stal rektorem univerzity – zapomněli, že to je nějaký chlapec z vesnice kdesi v neznámé zemi.

Ten provinciál sídlil v Klementinské koleji a řídil práci těchhle všech pánů. A v Římě o tom také věděli, protože například generál řádu nařídil, aby kdokoli pracuje v Čechách ovládal český jazyk. Bylo nepřípustné, aby tady byl někdo delší dobu a neuměl česky. Je pravda, že tady byli slavní kazatelé, kteří kázali latinsky, ale to bylo pro inteligenci. Ale taky se museli pak učit česky po nařízení tohoto generála řádu. V té době bylo těžiště mládež, a když získali mládež, tzn. přátelstvím – byli víc než jenom učitelé – tak až ta mládež vyrostla – no tak pochopitelně, když řekli svému žákovi – hele, ty máš dost peněz, my bychom potřebovali gymnázium postavit v Jičíně. No tak se postavilo gymnázium v Jičíně. Mladý Valdštejn řekl tatíčkovi – postav jim to – bude to dobrý škola tady… Tak proto bylo tolik – kde by vzali tolik peněz a prostředky. Přišlo sem 12 cizích jezuitů 1556 a za sto let tady byl řád 2000 členů. A to si nebrali kde koho, jak jsem říkal, oni si vybírali, protože měli mezi těmi žáky spoustu.

Mně se zdá paradoxní, že dnes 75-letý jezuita se snaží obnovit gymnázium v Bohosudově. Jakoby ještě stále tohle byla působnost řádu. To mělo smysl, když tady byla celá síť gymnázií po celých Čechách a Moravě v době, kdy potřebovali získat mládež. Ale dnes, když budeme mít nějaké gymnázium v Bohosudově, v Brně… tak ovlivníme pár chlapců. K tomu je třeba úžasné zázemí, tam musí být kabinety, tam musí být profesoři na úrovni. Kde vezmete věřící profesory dnes – nejen věřící, ale žijící duchovním životem. Mně se zdá, že tohleto je už návrat do barokní doby, podle mého názoru to není už ono. Generální kongregace mně dala za pravdu, když řekli – kde je těžiště jezuitské práce. Sv. Ignác vždycky řekl – tam, kde to hapruje, tam, kde teče do lodi. Tam mají být. Byl u mě před lety můj spolužák z Insbrucku a říkal – co já budu sedět v Německu, budu mít bílou košilku, budu lidem říkat krásné věci v kázání v neděli a budu je oslňovat – sbalil kufr a odjel do Jižní Ameriky – je v Kolumbii a tam si neví rady. Dostal farnost, kde žije x tisíc lidí, kteří lékaře, nemají polikliniku, nemají kanalizaci, nemají obchod – nemají nic. Totálně nic. Takže on vše shání, na vládě žadoní, přes Evropu působí diplomaticky, aby nějaký ten potentát se rozkoukal a povolil jim tam něco udělat apod.

Já osobně jsem měl jít do Brna. Ale já jsem říkal – tak já půjdu do Brna, tam máme jezuitský kostel, který jsme dostali zpátky, ale 100 metrů od toho je obrovský farní kostel sv. Jakuba. 150 metrů dále je obrovský farní kostel sv. Tomáše. Když já tam nebudu sloužit, tak ti lidé nebudou beze mše. Ale když půjdu pryč z toho Rychnova – dobře, pokud uznají, že jsem neschopen, ať mě dají pryč, pokud farníci mě nebudou chtít, ať mě dají pryč, ale místo mě tam musí přijít jiný a kde ho biskup vezme. A ve městech, kde je kostelů mraky a lidi si mohou vybírat – v kostelech zůstává ještě 200 míst volných.

Na generální kongregaci bylo řečeno – ano, farnosti, jak to dřív nebylo, tak dnes je možné, že je to důležitá náplň pro náš řád. Protože co nám pomůže, když budeme mít exerciční dům, když tam nikdo nepůjde. Když nebude ve farnosti kněží – a ono není už dnes. A to je v celém světě. Já jsem mluvil s biskupem Braunem a on mi řekl  - když zemře kněz, který má 4 farnosti, já tam nikoho nemohu dát. Tak tam budou lidé sami si dělat bohoslužbu. Jenomže naši lidi bohoslužbu slova to neberou za bernou minci. Bohoslužbu slova – to odejdou z kostela. Farář nepřijel, je někde pryč – bohoslužba slova – nic. To je součást – je stůl slova a stůl eucharistie. A když nevím, co to je eucharistie – proto je bohoslužba slova, abychom mohli mladému člověku říct, co to je. Ta náplň už dnes není jenom říct – on Pán Bůh je a musíš v něho věřit. Dnes už musíme dítěti říct něco víc z naší věrouky. A kněz taky – nemůže říct – on to tak Pán Bůh chtěl. To není teologická odpověď. To se mi podařilo jednou v životě, že se mě ptal profesor na něco o Boží Trojici a já jsem odpověděl „to je tajemství“ a on se zarazil a řekl – máte pravdu – a já jsem rychle odešel… samozřejmě - je to tajemství, ale je to tajemství, které Kristus odhalil, které nám řekl. A my se nemůžeme vymlouvat jenom – Pán Bůh to tak chtěl. Je spousta věcí, na které bychom mohli dát lidem odpověď a my tu odpověď neumíme dát. Teď mi říkala jedna studentka, že byla na duchovním cvičení a tam jí ten exercitátor pravil, že v nebi nejsou všichni na stejné úrovni, ale že na nejposlednější úrovni v nebi jsou nepokřtěné děti, protože nemají zásluhy. Já bych byl zlý a řekl bych – prosím vás, vy máte doktorát teologie – a čím se zasloužili andělé, jaké skutky dělali, navštěvovali nemocné snad nebo jaké mají andělé zásluhy? A jsou také v nebi a jsou také spaseni. To děvče přijelo zděšené, že nepokřtěné děti jsou na nejposlednějším místě. Já jsem jí říkal – ne, na nejposlednějším místě bude Rybář, ne andělé nebo nepokřtěné děti. To chce přijít na to a není to zas tak složité. Určitě chápete, že obraz Boží, jaký my máme líčit lidem nemůže být takový, že řekneme – no Pán Bůh tam neuznává, že třeba ta porodní sestra neměla po ruce a vodu a než třeba tu čistou vodu našla, tak to děťátko umřelo – tak bude na posledním místě. Hospodin řekne – nemáš vstupenku, nemáš vysvědčení – tak my tě pustíme, ať si tam stojíš v koutě. To není obraz Boží pro 20. století – pro konec 20.století, aby Bůh byl trucovitý, vrtošivý a pánovitý –ono to tak ale vypadá. Že třeba pán Ježíš umřel proto, aby zadostiučinil uraženému Otci – to jsou takové modlitby – Krev Kristova utišuje Boží hněv – slyšeli jste to někdy? To je taky teologie, ale špatná, středověká. Já říkám – Kristus umřel, aby zadostiučinil hříšnému člověku, protože my bychom měli strašný strach vstoupit do Trojice. Starý zákon říká, že kdo viděl Boha - zemře. A nám srdce padne do kalhot, až budeme stát na prahu věčnosti a bude Kristus naše záchrana, štěstí, že nás vezme a řekne – neboj se, já jsem člověk, já tě tam dovedu, já jsem tam taky jako člověk. Víte, my bychom tam vypadali jako negramotní před Eisteinem a to je slabé přirovnání. Čili kvůli tomu Kristus přišel, abychom se nebáli, aby nás uvedl do toho domova…

Řekl jsem, že řehole mají „odzvoněno“ – myslíte si, že cisterciáci budou mít někdy 500 klášterů na světě obsazené 200, 300 řeholníky, jak to bylo v minulosti? Že jezuiti budou mít u nás zase 4 univerzity, 56 domů – z toho téměř 20 gymnázií? Že budou mít takový vliv? Ještě za mého mládí v Brně většina nemocnic byla obsazena řádovými sestrami. Myslíte si, že se vrátí časy, že budou zase v nemocnicích z 90 % řeholní sestry? Momentálně je situace taková, že vypadá, že ne. Já bych si to přál, aby se to vrátilo zpátky v tom smyslu, že by tady někdo demonstroval křesťanství na tom správném místě. Protože to byla demonstrace křesťanství. V žádné církvi takovéto injekce nedostávali.

Jan Rybář

 
 
Nahoru