28.03.2014, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Zubní kartáček a přesýpací hodiny

Zubní kartáček a přesýpací hodiny

Je to už hodně dávno kdy moje ranní hygiena znamenala jít v zimě k pumpě na dvorku a v mrazu se mýt pod tekoucí vodou, někdy teplou i celé čtyři stupně nad nulou. Ale to se rychle změnilo. První věc, kterou jsme na staré chalupě na samotě u hájku a jezírka s vachtou udělali, byla domácí vodárna a koupelna. Teprve pak jsme pověsili na stěny Kremličku a Špálu a ze staré mlátičky ve stodole vyrobili králíkárnu. Aby dům byl krásné místo k žití, kde si člověk může dopřát i luxus tekoucí teplé vody do litinového dřezu s haldou nádobí nebo vanu horké vody s voňavou pěnou a kde v kterémkoli ročním období nenahání domovní teplota obyvatelům husí kůži. V duchu jsem se ale kolikrát zastyděl, že například Albert Schweitzer, nositel Nobelovy ceny míru a  zakladatel nemocnice v Lambaréné ve Francouzské rovníkové Africe takovou pro nás samozřejmou věc, garantovanou dnes snad už i Listinou základních lidských práv, dlouhou dobu neměl. A protože bydlíme na kopci a do kopce se nejen člověku, ale i vodě moc šplhat nechce, vážili jsme si pohled na tenký pramínek vody z kohoutku jak pohled na zlaté cihly americké finanční rezervy ve Fort Knoxu. A když se pak jednou křišťálový pramínek z šedesátimetrové studny vinou uhynulého čerpadla navždy zablokoval a vyschl a my se museli na jiném místě znovu prokutat za vodou do šedesáti metrů, měla pro nás sklenička pramenité vody větší cenu než dvacetiletá irská whisky z Bushmillu. A ranní hygiena bývala pak oblíbenější než Křemílek s Vochomůrkou nebo Deník Bridget Jones. Takové reminiscence se na mě dnes ráno vrhly v koupelně, kde se nezvykle časně věnovala očistě vnoučátka Samuel a Marínka. Z prostého důvodu. Rodiče odjeli něco vyřizovat na Slovensko a nebylo moci, která by je v šest ráno ještě udržela v jejich postýlkách. To proto, že si sebou přivezli nová kola a nemohli dospat, neboť touha po Tour de France okolo naší chaloupky byla silnější. Pečliví rodiče jim před odjezdem všechno nachystali na příslušná místa. Komínky domácího, venkovního i záložního oblečení vyrovnané do zákrytu jak na vojně a barevné dětské kartáčky s barevnou pastou na pračce u umyvadla. Periferním viděním jsem podvědomě zaznamenal v každé té úklidové sadě dětského chrupu ještě jakési malé tubičky s práškem. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože kokain ani heroin se v našich domácích zeměpisných šířkách nikdy nevyskytoval. Až když jsem dával Marínce k umývadlu kýbl, na který si musí stoupnout, aby dosáhla na kohoutek, všiml jsem si, že než začala kartáčovat svoje  mléčné zoubky, postavila na umývadlo malou tubičku s práškem. Ve vteřině mi to došlo. Jako šachisté po svém tahu pustí soupeři časomíru, aby věděl, kolik má času na rošádu černého krále, spustila Marínka odpočítávání do posledního tahu kartáčkem po zubní sklovině. A mne v té chvíli potěšilo, že naše děti i jako rodiče mají veskrze kladný vztah k technickým vymoženostem 21. století, ale v některých věcech zůstávají zdravě konzervativní. Mohli by sice svým malým dětem koupit elektrický kartáček s GPS, který podle pokynů dentisty přes satelit sám pečlivě kopíruje zubní terén, vyhýbá se opatrně citlivé dásni a při nepřesné očistě zazní z kartáčku laskavý hlas Lízy Simpsonové: „ne-sprá-vně-jsi-odbo-čil-za-cou-vej-zpět-a-po-dvou-mi-li-met-rech-za-hni-ost-ře-vle-vo“. Přesto mladí a pokrokoví rodiče zvolili raději místo jistoty načipovaného a perfektního dítěte nejistou cestu výchovy, která ho vede k samostatnosti a odpovědnosti. I tehdy, když nikdo přes satelit nehlídá, jestli nešvindluje a dodržuje dohodnutá pravidla hry o thymolinový úsměv. S kartáčkem na ruční pohon a starosvětskými přesýpacími hodinami.

Luboš Nágl

 

 

 

 
Nahoru