A my?
Sk 7,51-8,1
Úterý 3. velikonočního týdne
Skutky apoštolů nám poprvé představují sv. Štěpána při volbě prvních jáhnů v křesťanské církvi. Byl vybrán jako jeden z nejvhodnějších kandidátů pro službu u stolu, jako pomocník apoštolů při rozdělování pokrmů, které prvokřesťané přinášeli k hostině agapé.
Byl mužem bezesporu výjimečným, velmi obětavým a také výřečným v hlásání nauky církve a v konání mimořádných činů; včera jsme slyšeli: „Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení“. Tím nemohl uniknout pozornosti odpůrců Kristova učení, zejména Velerady. Ta, stejně jako v případě Ježíšově, zinscenovala proces s křivými svědky a falešnými důkazy. Proces byl připraven podle domluveného scénáře a Štěpán si ještě nadto definitivně podepsal ortel smrti, když při své obhajobě odsoudil ty, kteří křivě soudili jeho: „Vy tvrdošíjní s neobřezaným srdcem a neobřezanýma ušima! Vy vždycky odporujete Duchu svatému – jak vaši otcové, tak i vy! Koho z proroků nepronásledovali vaši otcové? Zabíjeli ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého. A vy jste ho ten skutečně zradili a zavraždili. Zákon od andělů vyhlášený jste sice přijali, ale nezachovali jste ho!“
To jsou nesmírně tvrdá slova obvinění, která přivádí Veleradu k zuřivosti. „Když ho slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu.“ Vždyť Štěpán zcela nepokrytě napadá hodnověrnost jejich jednání a víry, poukazuje na sebe jako na proroka i s prorockým údělem; Veleradu nazývá neobřezanci – to je pro Žida největší možná urážka. Nadto jim předhazuje Ježíše, kterého prohlašuje za onoho Spravedlivého = Mesiáše, kterého oni, stejně podle a hanebně, odsoudili k smrti. Zákon Boží – přijatý od andělů, sice navenek vyznávají, ale ve svém jednání se podle něho neřídí.
Když ještě Štěpán na závěr své řeči pohlédne vzhůru a nenechá si pro sebe, co vidí: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“, následuje nenávistný křik, bezmezný vztek a snaha co nejdříve umlčet jeho slova. Bez soudu a rozsudku se na něho vrhají a ženou jej za městské hradby, aby jej mohli ukamenovat.
Zdánlivě bezvýznamná poznámka o tom, že „svědci si složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže, jménem Šavel“ se v následujícím textu ukáže jako podstatná – poprvé se zde setkáváme s budoucím apoštolem národů, sv. Pavlem, nyní ještě jako zapáleným farizejem, který „plně schvaloval, že ho zabili“.
Nejdůležitější skutečnost se odehraje v závěru této krvavé epizody. Štěpán, padaje pod sprškou kamení pozvedá svůj hlas k nebi a do Kristových rukou svěřuje svůj život: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ A v poslední chvíli ještě prosí za své vrahy! „Pane, nepřičítej jim tento hřích!“
Kolik společných paralel mezi Ježíšem a Štěpánem nalézáme! Bezmeznou lásku a službu druhým. Věrnost své víře tváří v tvář pronásledování. Obhajobu, která je současně obžalobou mocných, ústící v rozsudek smrti. Odevzdání se do rukou Božích, a zejména – slova odpuštění na samém prahu smrti: „Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: Pane, nepřičítej jim tento hřích.“
Zde by se slušelo přestat a nechat v sobě doznít tento heroický skutek víry sv. Štěpána. Já si přesto dovolím ještě biblickou poznámku.
Když sv. Lukáš píše své Skutky apoštolské, chýlí se už prvé století ke konci. Lukáš zná další osudy církve, a tak své vyprávění o životě prvotní církve stylizuje - jednotlivé události zařazuje nejen do historických souvislostí, ale dává jim také podobu teologického výkladu. Proto nás možná zaujme, a to úmyslná, podobnost mezi vyprávěním o Ježíšově utrpení a utrpením Štěpána. Tuto podobnost podporují shodné výrazy, jako např.: „oni se dali do velkého křiku“, „zvolal mocným hlasem“, významná je i modlitba umírajícího a prosba za odpuštění. Jakoby chtěl Lukáš zdůraznit, že být křesťanem znamená podobat se Kristu. Následovat jej a přijímat jeho kříž. Štěpán jej přijal. A my?
Jiří Vojtěch Černý
