A my?
Iz 55,1-3
Mt 14,13-21
18. neděle v mezidobí
Posloucháme-li slova proroka Izaiáše v prvém čtení, pak nás je-jich, z našeho materialistického pohledu, nelogičnost a nesmyslnost, musí tahat za uši. Kdo to kdy viděl, aby se něco dávalo zadarmo, jen tak. A skutečně, i v době, kdy prorok Izaiáš volá ono: „vy, kdo žízníte, pojďte k vodě, i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte; pojďte, kupujte bez zlata a stříbra a zdarma víno a mléko…“, zní tato slova provokativně a zdánlivě nesmyslně. Jenomže, jeho soudobí posluchači dobře chápali, že jde o obraz, o symbolické vyjádření té nedozírné skutečnosti, že Bůh, Hospodin, se o svůj lid stará, že dopřává svému stvoření vše potřebné k životu, a to zcela gratis, zadarmo. Chápali, i bez trapných zkušeností všech pozdějších utopií, že zde jde o obraz Božích dober. Boží péče o člověka, která přesahuje naše přízemní „má dáti – dal“. Ostatně, aby nedošlo k omylu, prorok Izaiáš pokračuje: „Slyšte mě a budete hodovat… nakloňte ucho své a pojďte ke mně… poslouchejte a naplní vás nový život…“ Jinými slovy, všechna potřebná dobra vám dávám, ale vy MNE MUSÍTE SLYŠET, VNÍMAT MNE A NASLOUCHAT MI! O pár století později, přijde tento Bůh v lidské podobě Ježíše, a tato Izaiášova slova bezezbytku naplní. Na břehu jezera, kam se za ním sběhnou četné zástupy, tento Boží Syn vnímá jejich potřeby duše i těla. Nejprve uzdraví jejich nemocná těla, obtížená nemohoucností a bolestmi, a potom, jako dobrý pastýř přidá ještě pokrm pro prázdné žaludky. Kdo však v tu chvíli tuší, že, stejně jako Izaiáš pronáší své proroctví jako předobraz Mesiáše, tento živý a skutečný Mesiáš – ač doposud nepoznaný, učiní zázrak rozmnožení chlebů jako předobraz oběti, při níž se sám stane chlebem duchovním, chlebem k životu věčnému.
Nicméně, tam na břehu jezera v samém srdci Galileje, se odehraje mnohem více, než velkolepý zázrak. Z vyjevených rybářů se stávají budoucí apoštolové, pastýři – vždyť, a to je podstatná, i když lehce přeslechnutelná, výzva, právě jim Ježíš říká: „VY JIM DEJTE JÍST!“ Nechce po nich vykonat zázrak, nepředává jim kompetenci divotvůrců, ale činí z nich své spolupracovníky, spolupodílníky na zázraku. Jsou to apoštolové, kteří se musí vzdát toho mála, co dají dohromady – co je to: pět chlebů a dvě ryby – ale pouze tím, že se svého mála vzdají pro celek, může Ježíš jednat. Takže prvé poučení – Ježíš koná divy a zázraky, ale potřebu-je k tomu nás! Naši ochotu vzdát se svého mála a nechat se obdarovat, vzdát se svého malého jistého pro nejistotu Božích divů. A dále, jsou to apoštolové, kdo rozsadí lidi, vnesou řád do tlačícího se zástupu a pak, berouce chléb z Kristových rukou, předávají jej dalším. Ježíš nestaví své apoštoly jen do role roznašečů jídla, jakýchsi pinglů božského pokrmu, ale činí je spolupodílníky na svém zázraku. On je podstatou, On je chlebem života, ale potřebuje, vyžaduje následovníky, aby byli zprostředkovateli, spolutvůrci, spolupracovníky jeho nesmírného daru. Ježíš, tento Všemohoucí Bůh je závislý na lidské spolupráci! Potřebuje ke svému dílu naší lidskou spolu-účast. „VY JIM DEJTE JÍST!“
Tato slova jakoby říká Ježíš všem biskupům, kněžím i jáhnům dodnes, říká je všem, které si povolal za své spolupracovníky. A nepřímo je říká každému z vás. VY JIM DEJTE JÍST!
Kněz není stravovacím podnikem, kněz je Boží spolupracovník odpovědný za duchovní výživu svých svěřených duší. Je zprostředkovatelem Božího slova a Božího chleba – EUCHARISTIE. To vůbec není snadný úkol. Tím spíše, že většina lidí si vůbec neuvědomuje hlad své duše, svou duchovní podvýživu. Hlad duše nebolí, jako prázdný žaludek a vyhládlá duše umírá nepozorovaně. Přesto však jsou následky duchovního hladu dalekosáhlejší, než u vyhládlého těla. Protože překračují horizont pozemského života, protože důsledky vyprázdněné duchovní existence, jsou věčné. Nasycené zástupy provolávaly, jak jsme slyšeli, Ježíši slávu. K tomu my lidé nemáme daleko, volat to své „Vivat!“, ať už jde o kohokoli. Provoláváme slávu svým tyranům, svým diktátorům a pliveme do tváří těch, kteří se za nás a pro nás obětují. Je to stále stejná písnička, jako bychom ani jinou neuměli. Obrazně řečeno: líbat ruce, potřísněné špínou, ba i krví, a odstrkovat ruce, které nás chtějí pohladit. Stejně jednáme i s Ježíšem – nejenom tenkrát před 2 tisíci let, kdy jej pro jeho lásku a milosrdenství, pro pravdu říkanou nahlas a bez kompromisů, ukřižovali. I my dnes, odmítáním svátostí, svojí laxností, lhostejností či dokonce pomluvami a neodpustitelnou nevzdělaností (ta se vždycky mocným hodí) pliveme Ježíši do tváře. Tam na břehu jezera se za ním táhly zástupy, zdravých i nemocných; bez jídla, bez odpočinku, jen aby ho viděly a slyšely. A my? (Kolik výmluv jsem už za svůj kněžský život slyšel jako důvod, proč není možné jít v neděli do kostela a přistupovat pravidelně ke svátostem.)
Ti lidé tam u jezera se tlačili, brali s lačností chléb a ryby, děkovali a jásali, a my, kteří dostáváme nekonečně více, protože chléb Kristova Těla, chléb života věčného, my nejenom nejásáme, ale ani neděkujeme. A ani se moc neobtěžujeme pro to být s Ježíšem a něco málo pro něho, pro své blízké a v posledku tím i pro sebe samé, udělat.
Jiří Vojtěch Černý
