A okurek byl zase jeho
Za okny chaloupky běží na plátně babího léta Podzimní sonáta. Ne ovšem ta Bergmanova skvělá, ale přece jen bergmanovsky lehce melancholická až chmurná. Trochu jinak tu svou podzimní sonátu dnes režírují mladí kominíčci, kteří prožívají svoje zralé dětství vzájemnými taškařicemi a škádlením kočky na dvoře. Mají na to nárok. Přejde zima a na jaře budou na startovní čáře už v plné polní oni jako čerstvě nastávající rodiče. A už nebudou škádlit kočku a dělat na ni dlouhý nos, protože od té chvíle bude kočka smrtelným nebezpečím pro jejich mladé. V noci to vypadalo, že bude u čertů veselka. Vítr zařinčel okenními tabulkami, kdesi v dáli to zabouchalo, a déšť umyl zaprášená okna. A pak už jen ticho podzimní noci občas prořízlo šumění křídel sovy na vyhlídkovém letu za vypasenou myší ve strništi posečené kukuřice. Nejspíš čerti neměli dost peněz na opulentnější ženění.
To nějakých čtyřicet roků pozpátku bylo hůř. Cvičil jsem zrovna dirigování se zednickou lžící a nahazoval z lešení západní štít našeho domu, kam si to často namíří divoké větry jak mládenci na terče kolotočové střelnice. Najednou bylo zničeho nic ale cosi jinak. Vesnice na západě zmizela v bílé tmě, začalo zle foukat a ochladilo se. „Dohážu zbytek malty a končím,“ řekl jsem si v duchu. Podíval jsem se směrem, kde ještě před pár vteřinami byla vesnice a uviděl hrozivou, bílou stěnu, blížící se k nám rychlostí sněžného leoparda s turbodmychadlem. Než jsem stačil doběhnout k žebříku a slézt dolů, vichřice a ledové kroupy mě srazily z lešení na zem a se mnou tam skončila i čerstvě nahozená fasáda. Dílo zkázy bylo dokonáno. Ale nebyl jsem jediný, kdo utrpěl toho dne velké ztráty. Všechny skleníky v okolí několika kilometrů zahynuly v krátké chvíli krutou smrtí. Plakali majitelé, plakala pojišťovna. Tehdy jsem se slzou v oku definitivně pohřbil pyšné heslo svého dětství a světlých zítřků, které předchozí režim tak často sliboval - „Poručíme větru, dešti!“
Dnešní borec na konec z cyklu příběhů „S vnoučky pod jednou střechou“, by se dal nazvat Okurkový génius. Johann Gregor Mendel, narozený ve Slezsku r. 1822 v rodině německého rolníka a sám sebe nazývající Moravanem německé řeči, který ovšem plynně mluvil a psal i česky, studoval v Olomouci, Brně a ve Vídni. Poté se stal opatem augustiniánů a ve volných chvílích si hrál s hrachovými semínky, protože s děvčaty to nebylo vzhledem k jeho mnišskému stavu možné. A přesto základy genetiky, statistiky a logiky ve svých výzkumech objevil až po čtyřicítce. To vnouček Matouš překvapil logickým zdůvodněním své proměny majitele okurek už v necelých čtyřech letech. Momentálně má okurkové období a okurky miluje víc, než dámskou společnost. Zjistil ze svých průzkumů obsahu naší ledničky, že kromě másla, láku z bystročického zelí a utopenců jsou tam ve sklenici i sterilované okurky. Kdykoliv teď přijde do kuchyně, zamíří k ledničce, otevře ji a řekne „Okurek!“ A po mně se žádá, abych „jeho“ okurek vytáhl ze sklenice v lednici, nařezal na spasitelné proužky a dal mu je ke zkrmování. A já, nemaje jinou možnost, mu pak odevzdám, co jeho jest. Zádrhel nastal ve chvíli, kdy byly všechny okurky snědeny a v lednici už další nebyly. Matoušek se tedy vydal na průzkum naší kuchyně a kredence. Tam nečekaně objevil zbrusu novou sklenici s okurkami a chtěl ji hned otevřít. V tu chvíli zasáhl Vašek, můj syn a jeho táta, a pravil: „Ne, Matoušku! To je dědečkovo.“ Matoušek se na chvíli zamyslel, pak vzal sklenici s okurkami, odnesl ji z kredence a dal do lednice. Potom se otočil ke mně, ukázal na sklenici v lednici a s třeskutou logikou pravil: „Okurek. Moje!“ Nemohl jsem na to nic říct, protože jeho logika byla neprůstřelná jak okna prezidentské limuzíny. A okurek byl zase jeho.
Luboš Nágl
