...Abychom v hluku světa slyšeli často slaboučké a nesmělé volání potřebných
Iz 35,4-7
Jak 2,1-5
Mk 7,31-37
23. neděle v mezidobí
V dnešním evangeliu koná Ježíš to, co ostatně dělal po celou dobu svého působení a co k němu přivádělo zástupy nemocných. Uzdravuje. Ale, dnes to činí jinak, dnes volí jiné prostředky, než je u něho obvyklé a než jsme z četby evangelií zvyklí. Celá jinakost má nejspíš svůj důvod, a to docela prostý. Vždyť Ježíš se nachází v „Desetiměstí“ – Decapolis, tj. na pohanském území a zde, nejspíš úmyslně, volí jiné prostředky, prostě proto, aby byl pro přihlížející přijatelnější a tím, aby byla pro ně později přijatelná i jeho radostná zvěst – evangelium. Pravé důvody neznáme. A snad to není podstatné. Podstatné je kupř. to, jak obdivuhodně Ježíš naplňuje pradávné Izaiášovo proroctví, že totiž: „sám Bůh přijde“ (v postavě svého, Božího Syna) a spasí je. A co víc, že se „otevřou oči slepých a odemknou se uši hluchých; chromí poskočí jako jelen, a jazyk, dosud němý, bude jásat“. A v evangeliu jsme pak slyšeli, jak Ježíš skutečně otevřel uši a rozvázal jazyk hluchoněmému. Zastavme se u několika detailů této evangelní zprávy: „Přivedli k němu hluchoněmého a prosili, aby na něho vložil ruku.“ Přivedli ho a prosili za něho, oni tedy vědí, že Ježíš je ten, kdo uzdravuje a často právě vkládáním rukou. Tento postoj sidónských pohanů dosvědčuje, že v Ježíše a jeho schopnosti věří. Ježíš jejich prosbu neodmítne, ale: „vezme ho stranou od zástupu“ – chce s ním navázat osobní kontakt? A pak, naprosto neobvykle, mu „vloží prsty do uší, slinou se dotkne jeho jazyka“ – navenek dost neestetické počínání – a poté „vzhlédne k nebi (dozajista ke svému Otci) a s povzdechem (i ten je nejspíš namístě) pronese ono slůvko: EFFATHA! OTEVŘI SE!
Osobně se domnívám, ač nejsem žádný biblista, že ony prsty v uších a slina na jazyku jsou vnějšími znameními, ale nejdůležitější je ono „Effatha“. „Otevři se!“ Právě toto slovo je skutečným nástrojem uzdravení onoho hluchoněmého. Slovo Boží – Ježíš Kristus, uzdravuje svým slovem, opřeným o nebeskou účast jeho Otce. Ono zvláštní počínání bývalo součástí praktik antických lékařů, a proto je Ježíš v pohanském prostředí používá, ač neodpovídá způsobu, kterým jindy léčil a uzdravoval. Víme přece, že konal svá zázračná uzdravení slovem, vkládáním rukou; že jako podmínku pro uzdravení vyžadoval víru. A zde? V pohanském prostředí? Bere hluchoněmého stranou, vkládá mu prsty do uší, dotýká se slinou jeho jazyka a s povzdechem prosí nebe: „Effatha = otevři se.“ Magické prvky použité při symbolickém otevření němých úst a rozvázání jazyka, ve spojení se zjevným zázrakem, mají ukázat zdejším pohanům na Ježíše, jako na Božího posla, který skutečně přináší uzdravení těla i duše.
Bez zajímavostí není ani zmínka o zákazu rozhlašování zázraků. Což mohl Kristus být tak naivní, aby nevěděl, že právě senzace a mimořádné události nedokáží lidé utajit a že se šíří rychlostí blesku? Proč vlastně vydává takový nesplnitelný příkaz? Nejspíš proto, že přílišná popularita a zájem o jeho osobu, mu budou napříště bránit v tom, co je jeho posláním, v hlásání radostné zvěsti a v ohlašování příchodu Božího království.
Na začátku jsem zmínil návaznost evangelia na první, SZ čtení. Jak je to s textem druhého, NZ čtení? Zde není sledována myšlenková návaznost, ale NZ text je volně řazen tak, jak pokračuje za sebou. Na dnešní neděli tedy připadl text sv. apoštola Jakuba. Jakubův list má zvláštní postavení v listech SZ. Je spíše než dopisem, souborem volně seřazených výroků, které napomínají, povzbuzují a těší. (V tom připomíná tzv. sapienciální literaturu, s níž se setkáváme v pozdních knihách SZ, jako např. v knize Moudrosti, Sirachovcově či v knize Tobiáš.) Důležitější však, než správné literární zařazení listu, je jeho obsah a poselství. Dnešní úryvek musel přímo tnout do živého, a to jak u prvních křesťanů, tak by se měl dotknout i nás. Ono totiž popisované upřednostňování mocných a vlivných, a to i tam, kde to není vůbec na místě, je stálým nešvarem, až dosud. Nejde tady jen o to, že slušné oblečení a vyšší společenské postavení budí snáze naše sympatie. Tady jde o to, že máme tendenci, a to nezdravou tendenci, upřednostňovat mocné a vlivné, vyvyšovat majetné a zazobané, poklonkovat titulům, některým profesím nebo společenskému postavení. A to vše na úkor těch obyčejných, těch nemajetných, těch bezvýznamných. Přitom cena člověka nespočívá v tom, co vlastní, či jaké postavení zastává, ale v tom, jaký je! Hodnota našich bližních nespočívá v nadutosti jejich peněženek, v důležitosti jejich úřadů, v titulech a hodnostech. To vše je jen povrch, oceňovaný, leč vlastně bezvýznamný. Důležité je naše nitro; to, co je uvnitř; to, co není vidět. (Podle známého výroku Saint-Exupéryho, že nejdůležitější je to, co je očím neviditelné).
Jakub kritizuje ve svém listě poklonkování mocným a sociální nerovnost, která tak mezi křesťany vzniká. Nenechme se mýlit, je tomu tak doposud, a to i v našich farnostech. I my podléháme jakémusi společenskému „kastování“. Přitom, pro takové jednání není ani důvod, ani ospravedlnění - tenkrát, stejně jako dnes. Vždyť před Bohem jsme si všichni rovni!, tak jaképak dělení a rozlišování? Vyvyšování jedněch a přehlížení druhých? Pro soudobé Kristovy posluchače, stejně jako pro nás, platí Kristova slova o tom, že: „kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“. Nebo ještě jinak že: „blahoslavenými nejsou bohatí a významní, ale právě „chudí v duchu“ – tzn. ani ne tak chudí materiálně, jako chudí svým nelpěním na hodnotách „tohoto světa“. Chudoba v duchu znamená pokoru, upřímnost; znamená znát své pravé místo v životě, ve společnosti a zejména v očích Božích. Vždyť Bůh touží po naší lásce a všem nám chce dopřát uzdravení a obrácení. Proto také přišel Ježíš na tento svět. Aby, (obrazně řečeno) nad každým z nás, budeme-li o to stát, pronesl to své „Effatha“ a otevřel nám tak uši pro naslouchání Bohu a druhým. Aby otevřel naše oči, abychom viděli nezkreslenou realitu a viděli i to, co je povrchnímu uživateli života skryté - skutečnou krásu Božího stvoření; krásu každé nesmrtelné duše, byť i není oděna ve značkovém oblečení, A abychom dali své zdravé údy k dispozici těm, kteří chodit nemohou a svůj jazyk, svá slova používali jen ke slovům, která nezraní, která budou pravdivá a laskavá. Která budou chválou, díkůvzdáním a nikoli pomluvami, lží a jalovou kritikou všeho a všech. Jak moc bychom potřebovali ono Kristovo: „Effatha“. Ale ono nad námi vlastně zaznělo – při našem křtu, a co víc, ono zaznívá při každé svátosti smíření – což to není svátost uzdravení duše? Prosme Pána, ať uzdraví naše oči a dá nám pravé světlo, abychom viděli jeho pohledem. Ať otevře naše uši, abychom v hluku světa slyšeli často slaboučké a nesmělé volání potřebných. Ať uzdraví náš jazyk, aby nebyl nástrojem, který zraňuje, lže a pomlouvá, ale aby dokázal k druhým promlouvat o Bohu a o lásce. A nakonec: ať jednou zazní Boží Effatha před nebeskou bránou, až před ní, zbaveni všeho pozemského bohatství a vší pomíjivé slávy, budeme stát. Amen.
Jiří Vojtěch Černý
