Adventní cesta do Mariazell

Všichni s úžasem hledíme na scenérii, která se nám za okny nabízí. Vpravo na stráních v místech kam dosáhnou paprsky slunce – je krásně zelená tráva, jako za pravého léta. Pak se pohled stočí doleva, kam paprsky slunce nedosvitnou. Tam nás upoutají ojíněné, místy popraškem sněhu pocukrované stráně, stromy a domky. Jako by tato dvě „roční období“ byla rozdělena cestou.

Se zatajeným dechem a tichým jé všichni pozorujeme tyto dvě naprosto rozdílné scenérie, které v jeden okamžik možná právě pro nás příroda přichystala.

Čím výše postupujeme, tím spíše vyhrává paní zima. V tuto chvíli duchovní témata jen na chvíli, odplouvají do pozadí. Jsme okouzleni tou pohádkovou nádherou. Z domečků na stráních se kouří, avšak zatím to vypadá, že jediný člověk kromě nás, řídí sypač, který nám prohrnuje cestu. A během chvíle už „hrajeme“ hru – kdo uvidí živou duši. Nakonec se zadařilo. Téměř u Mariazellu narážíme hned na několik živých duší. Paní Stanislava „vyhrává“. První úlovek je její!

Zatímco tady mezi kopečky téměř není živáčka, v Mariazellu to žije. Uličky jsou plné adventní výzdoby a krámků s tradičními i netradičními řemeslnými výrobky. Je libo podkovu na rok 2017 pro štěstí? Místní kovář vám na ní vykuje i vaše jméno. Či snad ručně vyráběné ozdoby, růžence, sošky, Panny Marie, andílci, svíčky a obrázky s křesťanskou tématikou nesmějí chybět – vždyť symbolem Mariazellu je na místě, kde kdysi mnich Magnus postavil skromnou celu a do ní umístil sošku Panny Marie z lipového dřeva – právě Mariazell bazilika.

Rakušané jsou k nám Čechům milí. Sváteční nálada prostupuje tržiště ve všech koutech. Lidé nikam nespěchají, srocují se, popíjejí některý ze svařených nápojů a povídají si.

Můžete zde narazit na vyřezávaný či čokoládový betlém. Ve středu náměstí je nad hlavami návštěvníků adventní věnec. Svítí na něm první svíčka. Vzduch je prosycen vůní svařeného vína - bílého i červeného, svařeného moštu i teplého punče.

Valná většina z nás ochutná alespoň hrníček některého z těchto nápojů. Oproti „našim svařákům“ je chuť nápojů výraznější a rozmanitější. Na jazyku cítím směsici chutí jablka, hřebíčku, skořice, možná badyánu… Hrneček je zálohovaný, zaplatíte zaň 2,5 EUR, které se vám vrátí nazpět, když jej vrátíte. Přesto si jej snad všichni necháváme na památku - jako vzpomínku na krásný den.

Stejně tak ochutnáváme místní velice chutný perník. Který nakupujeme v nejrůznějších obměnách, krásně balený domů pro naše blízké, abychom jim přivezli alespoň kousek této sváteční atmosféry, stejně tak jako místní medovinu, meruňkový sirup nebo místní sladké pečivo.

Někteří z nás si také kupují horké kaštany, dávno zapomenutou pochoutku, která u některých vyvolává vzpomínky z dětství dávno zapomenuté, jiní je mají v ústech poprvé v životě.

Nevím jak ostatní, já (v pozitivním slova smyslu) tiše závidím Marušce, která žila léta ve Švýcarsku, její němčinu a lehkost s jakou „šprechtí“.

V 17 hodin máme v bazilice mši svatou, kterou nás provází otec Zdenko ze Slovenska. Jde o úchvatnou stavbu – krásně zdobené sloupy, stropní klenba, hlavní oltář i nádherné zlacené varhany dostanou na kolena i nevěřícího. Po bohoslužbě, máme ještě čas na individuální motlitby. Pak ještě na chvíli do městečka nasát vánoční atmosféru a hurá do Dolních Dunajovic na hotel.

Sváteční nálada nás neopouští ani na cestě do hotelu. Možná v tom má tak trochu prsty i některý z výborných svařených nápojů.

Slovenští spolucestovatelé zpívají slovenské nábožné písně. Naše česká skupinka se nechce nechat zahanbit, nicméně ty jejich slovenské neznáme a tak spouštíme naše české. V nich zase tápou oni. Chvíli to sice trvá, pak ale přece jen nacházíme „společné“ písně. A tak autobusem zní písně jako Vínečko bílé, Po starých zámeckých schodech, Na tu svatu Katerinu….

Ubytování v Dolních Dunajovicích bylo pěkné a čisté. Nicméně moc jsme ho neužili. Ráno vyrážíme vstříc novým zážitkům. Cílem cesty jsou rakouské termální lázně v Laa an der Thaya.

Termálky tvoří několik bazénů s různě teplou vodou a nejrůznějšími masážními i jinými proudy. Mohli jsme se nechat strhnout „divokým proudem“, nebo se postavit pod některý z „vodopádů“, nechat se jen tak masírovat podvodními proudy, či poslouchat podvodní hudbu ve slaném venkovním bazénu.

Ač se pohybovala venku teplota kolem nuly, v bazénech bylo teplo a stoupající teplá pára způsobovala, že nebyla zima ani na části těla, které byly nad vodou.

Přímo v areálu byla restaurace, kde se nám útrata načetla na tzv. hodinky, které jsme dostali při příchodu - odevzdali a platili při odchodu. Mohli jsme si připlatit i za saunový svět či jiné služby.

Pro ty z nás, kteří si nevěděli rady s němčinou, bylo příjemným překvapením, že jídla v restauraci byla psaná i v češtině, navíc část personálu lázní tvořili Češi, neboť lázně se nacházejí nedaleko českých hranic.

V Laa an der Thaya jsme strávili asi 4 hodiny a pak vyrazili směr Mikulov. V Mikulově byla domluvena mše sv. v kostele sv. Jana Křtitele. Kdo chtěl, mohl na prohlídku města – prohlédnout si zahrady – terasy Mikulovského zámku, zajít se podívat k Dietrichsteinské hrobce (kostel sv. Anny), ke kostelu sv. Václava či Dómské synagoze nebo vystoupat na Svatý kopeček u Mikulova.

Většina z nás se stejně sešla v kavárně na mini degustaci vína. Na cestě domů jsme pak přemýšleli nad prožitými novými zkušenostmi a zážitky.

Velké díky patří otci Zdenku Tkačíkovi, průvodkyni Ing. Božence Turanské a za část českého osazenstva i PhDr. Veronice Čepelkové.

Co vy? Nepřidáte se někdy?

Iris Herman