Asociace vyvolané filmem Černí baroni

Před pár dny Česká televize vysílala dva filmy o vojančení za Čepičky - „Černí baroni“ a  „Tankový prapor“ – kdo by ty dva filmy ještě nikdy neviděl! A možná i vícekrát! Každý, kdo sám kdysi „sloužil vlasti“ si přitom asi vzpomene na své vlastní zážitky z vojny.

Ty moje vzpomínky se týkají tak zvané „vojenské přípravy“ organizované během řádného studia vojenskou katedrou při naší vysoké škole. Náčelníkem vojenské katedry byl velice vznešeně vyhlížející plukovník P. Naše styky s ním byly jen velice omezené - vlastně jsme s ním přišli do styku jen ve zkouškovém období, kdy se nám podpisoval do indexu po úspěšně zvládnuté zkoušce - stejně tak jako profesoři hlavních předmětů civilních kateder. Na vojenské katedře byl ještě plukovník N., který se nám jednou svěřil, že původně studoval práva. Když on nám přednášel, zpravidla se spravedlivě rozohnil a všecky nás „postavil do latě“, takže jsme si ho dovedli dobře představit třeba jako rozlíceného prokurátora při závěrečné řeči; běda delikventu, který by se mu dostal do rukou! Naše vojenská katedra z nás měla vychovat budoucí specialisty pro chemické vojsko Československé lidové armády, a tak naprostá většina katedrálních důstojníků nás vyučovala o bojových chemických látkách - o preparátech slzotvorných a dráždivých, o jedech dusivých či  dokonce zpuchýřujících a nervové-paralytických, o jejich aplikaci i ochraně proti nim, o způsobech odmořování lidí, techniky i terénu. Jednomu z těchto nadšených  specialistů – podplukovníku Ř. -  jsme dokonce přezdívali  „plynový dědek“. Byl tam i „věčný“ poručík J., který to měl patrně „kádrově nahnuté“, neboť přes svůj věk se vůbec nedočkal povýšení.

Jiný důstojník měl šlechtické příjmení - jmenoval se totiž Hrabě; za našich časů měl hodnost kapitána. Jednou se jeho kolega zeptal, kdo vedl minulou hodinu „vojenské přípravy“, načež kdosi omylem odpověděl: „Kapitán Kníže“; na to soudruh podplukovník suše poznamenal: „Vojáku, upozorňuji vás, že je to jen „hrabě“, nepovyšujte ho! To může udělat jedině velitelství!“  Ve velitelském sboru byl i major F., o němž se dalo říci, že to byl jeden z mála důstojníků „s lidskou tváří“. Byl z našich velitelů určitě nejoblíbenější. 

Jednoho krásného dne sám náčelník katedry plk. P. nenadále provedl vizitaci vojenské výuky. Důstojník, který nám právě přednášel, mu podal předpisové hlášení: „Vztyk, pozor! Soudruhu plukovníku, rota při výuce chemického odmořování! Stav sedmdesát čtyři, chybí vojíni:“ - (a teď se otočil k tabuli, na níž měla být zapsána jména nepřítomných - jenže osud tomu chtěl, že tam bohužel ještě zůstala z předcházející hodiny anorganické chemie nesmazaná jména významných objevitelů fyzikálně -chemického „Zákona o působení hmoty“) - a tak důstojník dokončil hlášení takto: „chybí vojíni Gouldberg a Waage – a za tuto vyučovací hodinu se nic mimořádného nestalo!“

Jiný příslušník vojenské katedry se zapsal do historie tím, jak nás poučoval o vojenských aspektech meteorologie těmito slovy: „Vojáci, víte, z čeho je složeno ovzduší? Já věřím, že většina z vás už ví, že z kyslíku a dusíku. Ale to není, soudruzi,  všechno: jsou tam i vzácné plyny - jako třeba Kryplén a Aragón!“ Kluci se pro sebe usmívali, ale přece jen jeden to nedokázal přenést přes své srdce chemika: „Soudruhu kapitáne, snad přece Kryptón a Argón!“ „No - vojáci, je to i možné. Já totiž nejsem specializací meteorolog, ale chemik!“

Po ukončení druhého ročníku studia nás čekalo první vojenské prázdninové soustředění v skutečně polních podmínkách - v Červené Vodě. Kdosi se zeptal majora F., bude-li tam pro nás občas umožněno i koupání. „Určitě ano, ale jen ve vlastním potu!“ A ukázalo se, že mluvil naprosto čistou pravdu. Do „parády“ nás tam dostali poddůstojníci - „záklaďáci“, kteří byli toho názoru, že z nás jednou budou „absíci“, kteří budou - na rozdíl od nich - mít jen půl roku vojny, a tak je třeba jim ukázat, že „vojna není kojná“. Naší četě velel četař V., jehož zásadou bylo, že celý vojenský „přijímač“ (který se v našem případě omezil na dobu jednoho prázdninového měsíce) se musí odehrávat v poklusu, pokud možno třeba i v plynových maskách a s „plnou polní“ na zádech. A že se v těch plynových maskách dají docela dobře zpívat ty duchaplné vojenské pochodové písničky. Po jednom dost úmorném „usilovném pěším přesunu“  nás pak nechali nastoupit na „apelplacu“ a ještě nás peskovali, jak jsme změkčilí a málo bojeschopní, když nám vadí pár puchýřů na patách. Tu  dusnou atmosféru náhle dost svérázně „odlehčil“ jeden vojín : „Soudruhu podplukovníku, dovolte mi promluvit!“ „Mluvte, vojíne!“ „Soudruhu podplukovníku, jsem opruzen! Dovolte mi, abych se odešel zapudrovat!“ „Tak jděte, vojíne!“ Ale příští den jsme zase už pochodovali zpívajíce: „Vojáci jdou, vojáci jdou,  pěkně v řadách za sebou! Vojáci jdou, vojáci jdou, jaká je to krása, každé dívčí srdce jásá…! „

No, nevím, zdali to skutečně byla tak velká krása! S odstupem téměř šedesáti let jsou to převážně už jen úsměvné vzpomínky – ale asi nikdo z nás by se nechtěl – ani ve snu - znovu octnout v propocené uniformě s nasazenou gázmaskou se zamlženými očnicemi, v přilbě, s těžkým vojenským ruksakem na zádech a s puškou nápadně podobnou „kalašnikovu“ v ruce a „sloužit socialistické vlasti“…

Karel Voplakal