Ať Tichá noc svým kouzlem rozehřeje vaše srdce
Lk 2,1-14
Narození Páně
K atmosféře vánoc už po staletí patří, zpravidla lidové písně, někdy až sladce a naivně vyjadřující víru prostých lidí v narození Ježíška – mám samozřejmě na mysli koledy. Nebudu teď vzpomínat na zákazy koled v bolševickém temnu; nebudu ani kriticky polemizovat s nevhodností, až vtíravostí, se kterou koledy zní v obchodních centrech už od října a zvyšují obchodníkům obrat. Zaměřím se dnes na jedinou – a vlastně nikoli lidovou, ale umělou, vánoční píseň, kterou však zná celý svět. A co víc, troufnu si na ní postavit letošní vánoční homilii.
Bylo by totiž chybou, kdybychom nevzpomněli, že letos slaví rovných 200 let vánoční píseň Tichá noc (Stille nacht). Do toho letošního „osmičkového“ výročí a 100letého výročí naší vlasti, toto výročí dobře zapadá. Bylo by toho tolik k připomínání. Ale rozšiřme svůj pohled o 100 let hlouběji a o nějakou stovku kilometrů dál, do solnohradského Oberndorfu. Je půlnoční mše sv. 24. 12.1818 a tamním kostelem sv. Mikuláše zní, pouze s varhany a kytarou, poprvé tato jímavá píseň. A její účinek je úžasný. V Rakousku právě zuří jedna z mnoha válek a vojáci si utírají ušmudlanýma rukama zvlhlé oči. A potom se ještě mnohokrát bude tento obraz opakovat. V zákopech po celé Evropě bude o vánocích znít tato píseň a vojáci odloží své kvéry a bodáky a podají si ruce. Takovou moc mají vánoce; takovou moc má tato píseň; takovou moc má Ježíš, který „na svět přišel, aby měl život a měl ho v hojnosti“. Jaká škoda, že nám síla této písně vyčpěla, že její mírové poselství vyvanulo. Vždyť i my dnes, i kdy žijeme (díky Bohu!) v míru s okolními národy, nežijeme mnohdy v míru s těmi nejbližšími. Kolik otevřených „válek“ vedeme se svými nejbližšími, kolik domácností je namísto místem pokoje a bezpečí, válečným bojištěm, kde si nemilosrdně vyrovnáváme své účty a namísto smíření rozdmýcháváme nové a nové hádky a nedorozumění. Právě pro tyto domácnosti, kde namísto bezpečí nabízíme svým blízkým (i dětem) jen napětí, výčitky, byť zabalené do vánoční výzdoby, právě zde by měla tato píseň zaznít ve své kráse a naléhavosti.
Českým textem ji obdařil v r. 1968 (opět smutné osmičkové výročí) básník z největších, Václav Renč. Ten, který v kriminálech padesátých let s podlomeným zdravým, psal na kousky papírků svou „Popelku Nazaretskou“ a spoustu jiných krásných veršů, riskujíc při tom tvrdé potrestání a korekci. Původní text toliko nepřeložil, ale přebásnil. A tak nám zůstala sice „Tichá noc“, ale dále už zní slova české a hlubokou vírou prodchnuté poezie.
„Tichá noc, přesvatá noc“ – ano, jde o nejsvětější noc, noc, v níž se poprvé nadechl chladného pozemského vzduchu Boží Syn. „V spánku svém, dýchá zem …“ – kdo mohl opustit věčný šum města a stanout v mrazivé noci uprostřed ticha přírody, navíc třeba i umocněným posvátností padajícího sněhu, zaslechl možná ten neslyšitelný dech země a ocitl se v sevření všeobjímajícího posvátného ticha. „Půlnoc odbila, město šlo spát, zdřímli dávno už pastýři stád, jen Boží láska ta bdí …“ V hluboké noci, kdy už dřímají i ti, jejichž úkolem je bdít a hlídat svěřená stáda, i v té nejhlubší noci, kdy se zdá být všechno tmavé, nebo i ztracené, Bůh, ten který je sama láska, je na stráži. Bdí za nás a nad námi. Nikdy neusíná, protože je tady stále s námi a pro nás.
A do posvátného ticha této přelomové noci pro celé stvoření „náhle v ní, jásot zní“. V této chvíli nelze dál zůstat v teplé houni. Je třeba vstát, protřít oči a promnout zkřehlé ruce: „Vstávej, lide můj, tmu z očí střes“ – důvod je nasnadě: „v městě Betlémě Bůh zrozen dnes“. Ano, v této noci se zrodil Bůh v lidském těle – „z lásky se člověkem stal“.
Láska je tou silou, která pozvedá člověka z prachu země a rozehřívá nejen prochladlé tělo, ale především naše, mnohdy zamrzlá srdce, onen mráz, který ochromuje naše nitro, naše vztahy: „stín a mráz vůkol nás“. Gloria, „Sláva na výsostech Bohu – a pokoj lidem dobré vůle!“ Pokoj, to něžné a tak silné slovo, pokoj, který dokáže usmířit nesmiřitelné a odpustit neodpustitelné: „dík, že hříšník se s důvěrou smí u Svaté rodiny hřát“.
Byl to Boží pokoj, světlo z nebes, které osvětlilo noc nad jeskyní, kde v bídě a přeci v bohatství lásky, může každý člověk poznat odlesk Boží lásky a hluboké důvěry, do níž se lze, a zejména o vánocích, ponořit. Boží láska je největší silou, která dokáže rozeznít to nejlepší v člověku, který je mistrovským dílem Božího stvoření. V rodině, vždyť nemůžeme do vínku dostat větší bohatství, než milující rodiče, kteří očekávají zázrak narození dítěte. „Svatá rodina“ – Ježíš, Maria, Josef – to jsou ti báječní protagonisté vánoc, a není krásnějšího večera, než když rodina usedá pospolu. Kdy může dětem předat nejen vánoční tradice, něco dárků, ale především víru a důvěru v milujícího Otce, kterého spolu se Svatou rodinou zve ke svému stolu. Ano, „dík, že hříšník se s důvěrou smí u Svaté rodiny hřát.“
Moji milí, vzpomeňte na Svatou rodinu, až budete v, mnohdy až nadměrném bohatství, usedat ke štědrovečernímu stolu. Ti dva vyděděnci, Boží chudáčci tenkrát v Betlémě, neměli nejspíš ani co do úst – a přece byli sytí – vzájemnou láskou. Neměli dárky pod stromečkem – a přeci byli neobdarovanějšími, vždyť chovali v náručí samého Boha. I my můžeme být podobně bohatí – to když ke svému stolu, a zejména do svého srdce pozveme Boží děťátko, Ježíška. Toho, který z lásky přišel na tuto zem, aby nás, propadlé smrti naučil naplno žít. Radovat se z daru života, z daru víry, z daru vykoupení a spásy. Není větší a krásnější noci, než štědrovečerní noc. Prosím, moc prosím, nenechme se připravit o její kouzlo vzájemnými výtkami, blýskavými tretkami a bezduchými pořady v televizi. Zkuste vypnout všechny zbytečné přístroje, ohlušující média a buďte spolu. Možná ve vzájemném sdílení, možná v tichu – ale spolu. Ať Tichá noc svým kouzlem rozehřeje vaše srdce a napřáhne ruku ke smíření; k pohlazení; ke slovu odpuštění a třeba i vyznání lásky. Uděláte tak sobě samým největší radost a uděláte radost i Ježíškovi. On na vaši pozornost čeká s touhou a nadějí dítěte. Staňte se i vy, alespoň o Štědrém dni dětmi, které spontánně a bez zábran milují a dávají radost. Buďte lidmi pokoje, lidmi dobré vůle, abyste mohli spolu s pastýři v Betlémě, spolu se všemi, kteří si uchovali srdce dítěte, zpívat to své vlastní, osobní Gloria. Sláva na výsostech Bohu! Amen.
Jiří Vojtěch Černý
