Ať žijí staré dobré časy

Včera jsem ho po dlouhé době zase potkal. Nemůžu říct, že bych ho nepoznal. Že je to on, to mi bylo jasné na první pohled. I když jsem ho asi naposled viděl jako dítě, protože si nevzpomínám, že bych ho pak někde spatřil. Ale měl jsem z toho setkání obrovskou radost přesto, že mezi námi nepadlo ani slovo. A nejsem si nakonec ani jistý, jestli mě vůbec vnímal. Evidentně měl jiné starosti. Vyšel jsem navečer před dům a uviděl ho. Seděl tam, zřejmě unavený, na listu šeříku. Chroust. Obyčejný chroust, jakých jsme v mládí strkali spousty do krabiček a měli radost, jak tam chrastí. Vlastně „chroustí“. Čekávali jsme pod lampami, kam je vábilo světlo, pro ně skoro smrtelné. Naráželi pořád do lampy jak boxeři do soupeřovy rukavice, až přišel poslední úder, který je knokautoval a oni šli k zemi. A než rozhodčí napočítal do desíti, byli už v krabičce. A teď se hnul čas, protože podle Einsteina to jde a já jsem zase zpátky v dětství a se mnou ty dobře známé hnědé krovky, tykadlové paličky a nožky jak křováckého fotbalisty. Dlouhé, křivé a chlupaté. Zajímalo mě, jestli mám co do činění s dámou nebo mládencem. Pozná se to na první pohled, protože chroustí larva peleší čtyři roky pod zemí a jakmile se promění v chrousta, je z něj hned dospělák. Jsem slušně vychovaný a vím, že se dámám nehledí pod sukýnku, ale když naše kočky přivedly na svět koťátka, porušovali jsme tohle pravidlo běžně. Ovšem chrousta můžete povalit necudně i na krovky a stejně nic nezjistíte, i když chodí celý život bez kalhotek. Slečna chroustová se liší od chroustího šviháka jinak. Když zatouží po námluvách, vezme speciální chroustí Chanel 5. Stačí nepatrná kapička a chroustí mládenec horoucího osrdí se vydá i několik kilometrů daleko neomylně za dámou svého srdce. Ta pak potřebuje jen jediný pohled, aby zjistila, že za ní nepřilétla sokyně. Chroustí holky nejsou na holky, ale na kluky. Mají totiž všech pět pohromadě. Vlastně mají všech šest pohromadě. A kluka poznají podle toho, že on má všech sedm pohromadě. Chroustí krasavice má na rozkošné hlavince tykadla s šesti lístky. A chroustí mládenec jich tam má sedm. Aby si byli jistí tak si radši hned tykadlama potykají a když zjistí, že jsou kompatibilní a ona je navíc neuvěřitelně roztomilá a on prudce inteligentní, je svatba na spadnutí. Spočítal jsem lístky na tykadle. Byl to on. Mohlo mě to hned napadnout, když byl tak unavený. Buďto totiž zachytil signál, ale cesta byla dlouhá, takže muselo dojít na mezipřistání. Nebo ji už objevil a ona ho okouzlila svým půvabem tak, že ztratil hlavu. A potom následně i sílu, když podlehl její kráse a zákonu přírody. A teď to rozdýchává, než se jako zodpovědný otec vydá do realitky, aby pořídil nějakou skromnou vilku s výhledem na zelené výhonky. Ale to už je jenom moje spekulace nad povadlým tykadlem se sedmi lístky, které mi dneska udělalo nesmírnou radost. Ať žijí staré dobré časy, plné chroustů a dětských snů.

Luboš Nágl