Autentické křesťanství není ani o vzdělání, ani o společenském postavení
Sk 17,15-22
Středa po 6. velikonoční neděli
Ačkoli nám lekcionář opět vynechal kus druhé Pavlovy apoštolské cesty, nerad bych vás připravil o úryvek popisující Pavlův (ne příliš úspěšný) pobyt v Soluni. Ve Filipech, kde se událo zázračné vysvobození z vězení (které nikdo nevyužil k útěku, zato Pavel k pokřtění celé rodiny žalářníka), na druhý den sami městští úředníci s omluvou Pavla propustí, protože překročili zákon zakazující užití fyzických trestů pro římské občany, a Pavel toto římské občanství měl.
Pavel a jeho věrný průvodce Silas, pokračují do Amfipoli a Apolónie. Odtud dospějí do Soluně (novořecky Saloniki, nejnověji opět přezváno na Thessalonie; město leží při zálivu Egejského moře. Bylo založeno kolem r. 315 př.Kr. a pojmenováno po Thesaloniké, sestře makedonského krále Alexandra Velikého. Pro nás významné jako rodiště sv. Cyrila a Metoděje.) Jejich mise ovšem nebyla příliš úspěšná, přestože zprvu přijalo víru v Krista nemálo místních Židů i pohanů, jiní Židé, vedeni přízemní žárlivostí, (a kolik zla už závist a nepřejícnost, uražená pýcha a dotčená samolibost, napáchaly), vzbudí pozdvižení chátry proti Pavlovi a Silovi. Odejdou tedy do Beroje, kde se setkají se vstřícnějším prostředím. Tamní Židé nebyli zaslepeni předsudky a byli ochotni zkoumat pravdy, jimž je Pavel učil. Jenomže. Židé z Tesaloniky, plni závisti se nespokojili s tím, že vyhnali Pavla a Silu ze svého města, ale vypraví se i do Beroje a podnítí proti nim nižší společenské vrstvy. Protože se berojané obávají o Pavlův život, vypraví se spolu s ním do Athén.
A nyní se teprve dostáváme k dnešnímu úryvku. Zatímco Pavel v Aténách očekával příchod Sily a Timoteje, procházel městem a dával se do řeči se Židy i řeckými filosofy. (Athény byly v antické době centrem filosofických škol – zejména epikurejců a stoiků.) V množství soch nejrůznějších bohů, (jeden ze starověkých spisovatelů si neodpustil na adresu Athén štiplavou poznámku: „V Athénách se člověk častěji setká s bohem, nežli s člověkem.) narazí také na oltář zasvěcený „Neznámému bohu“, a od toho rozvine svoji nejznámější řeč na Areopagu: (Areopag – místo na vrchu Athén, kde se konaly soudy – sbor soudců, který vynášel rozsudky, se nazýval „areopag“. Rovněž byl místem, vzdáleným městskému ruchu, kde se konaly filozofické rozpravy.)
„Athéňané, jak pozoruji, jste po každé stránce velmi zbožní… a dále: ten Bůh, kterého vy uctíváte jako neznámého Boha, je Bohem nebe a země, Stvořitelem všeho, který je přítomen ve všem stvoření. Je tím, v němž žijeme, hýbáme se a jsme…“.
Už tyto úvodní slova jsou bravurní ukázkou kazatelského umění. Sv. Pavel nepochybně Athéňany zaujal, a kdyby se držel nezávazného filosofování o jednom z mnoha bohů, jistě by jako kazatel uspěl. Ale! Pavel je především apoštolem Ježíše Krista a tak se dopustí, pro povrchní posluchače navenek osudové chyby. Začne mluvit o nutnosti přijmout osobně zvěst evangelia, o potřebě obrácení a co hůř, pro helénskou filosofii nepředstavitelnou skutečnost, totiž o Vzkříšení z mrtvých! V tu chvíli nejenže opadne zájem, ale pýcha filosofů se ušklíbne s poznámkou: „Poslechneme si tě o tom až jindy, až příště…“, zkrátka: nezájem. Taková hloupost. Můžeš si kázat co chceš, ale nás to nezajímá. My tvá slova nechceme přijmout, protože to bychom museli změnit - své smýšlení, postoje, hodnoty, vlastně celý náš život. Než to, to je snazší tě nazvat bláznem, ev. snílkem, idealistou…
Ukřižovaný a vzkříšený Boží Syn … kdo to kdy slyšel, takový nesmysl. Z toho je patro třeba i to, jak vzdělání má často velmi daleko k moudrosti. Vzdělání jako suma poznatků je v životě k ničemu, pokud je nedokážeme proměnit v praxi života.
Křesťanství vždy zapouštělo své kořeny u těch nejprostších, nejchudších, zdánlivě nevzdělaných. Bude to nejspíš tím, že autentické křesťanství není ani o vzdělání, ani o společenském postavení. Je o moudrosti a dobrotě srdce, o touze po pokoji, společenství a životě v lásce. K Bohu, k lidem i k sobě samým. Nepřipomíná vám to Kristovo přikázání lásky?
Jiří Vojtěch Černý
