Babi, děkuji, že jsi. Máme tě rádi
Veronika Čepelková vede královéhradecké diecézní centrum pro seniory. Vánoční návštěvy jsou podle ní i přes těžkosti spojené s pandemií pro starší generaci velmi důležité.
S čím bychom měli na návštěvu ke svým prarodičům přicházet?
Vždycky když k nim přijdeme, bývá jejich první a hlavní radostí samotná skutečnost, že jsme zase spolu. Zájem o ně je pro ně jedním z největších darů. Nesmíme je o něj ochudit ani v koronavirové době. Je důležité udržovat s našimi seniory pravidelný kontakt přes telefon i další komunikační prostředky. Osobní komunikace je ovšem nenahraditelná. A je-li to jen trochu možné a dovolí to aktuální epidemiologická situace, neváhejme se setkat.
Ačkoli se uvidíme třeba po delší době, někdy se stává, že se hovor zasekne. Najednou dojde téma, nevíme, jak navázat řeč…
Senioři se velmi rádi zajímají o mladou generaci, o své potomky i vnoučata, o jejich radosti, ale i starosti. Mají v oblibě zprávy o tom, že jejich dítě, vnouče či pravnouče má úspěchy v práci, ve škole, že se mu daří v různých zájmových kroužcích. Dopřejme jim takové věci slyšet, protože oni pak toto téma rádi a často dál sdílejí se svými vrstevníky.
A když dojdou slova, nechme vyprávět babičky a dědečky! S chutí se podělí o své vzpomínky na dětství či mládí – třeba jaké byly jejich Vánoce. Nechme je vyprávět o tom, co pro ně bylo a stále je radostí. Ptejme se jich. Chtějme slyšet jejich životní příběhy, zajímejme se o jejich minulost a předky, dokud nám to mohou sdělit.
Zkusme si namísto zapnutí televize i společně zazpívat, zahrát hezkou hru, aspoň krátce se pomodlit. Senioři nabízejí svůj modlitební potenciál. Přijměme jej a oceňme!
Zvláště teď v době koronaviru. A jak se povzbudit?
Nic nezastírejme, ale buďme pozitivní a pravdiví. Stále máme naději, že bude lépe – a to je zapotřebí šířit kolem nás. Všichni to potřebujeme slyšet, starší i mladí. Čtěme méně negativních zpráv, a když už na to přijde řeč, pomozme starším lidem rozpoznat dezinformace, které se v současné době šiří, a uvádějme je na pravou míru. Obdarujme se povzbudivou knihou, vlastním výrobkem či příjemnou maličkostí. Mnohdy stačí opravdu málo, abychom druhého potěšili. Stačí jedno dvě slova namísto dlouhých vět. Stačí říct: „Babi, děkuji, že jsi, máme tě rádi.“
Letos navíc asi nebude možné na návštěvách společně stolovat, někteří odborníci to nedoporučují. Přitom je to jedna z velkých radostí: navařit a usednout ke stolu…
V kontaktu se staršími lidmi jsem poznala, jak je pro ně důležité dělat si plány na dobu, kdy už bude lépe. Když nyní nemůžeme být společně u stolu, zkusme to vzít jako výzvu: „Je to pro mě nyní těžké, ale odevzdávám to tobě, Bože, za mé nejbližší a těším se, až se zase setkáme.“ Vzájemně se ujistěme, že se za sebe modlíme a že tu zkoušku absolvujeme jeden za druhého. To je nejen duchovní, ale i lidská síla. A dejme si slib, že hned, jak to bude možné, se sejdeme a společně to naplno prožijeme: u stolu, u oblíbeného jídla či se sklenkou dobrého vína. A především spolu.
Jiří Macháně
Katolický týdeník 51-52/2020
