Balada prázdninová

Jsou prázdniny a dovolené. Tím pádem jsem ještě míň svým pánem. To vykoukne odněkud nějaká hlavička, která řekne: "Ahoj tati (nebo dědo), tak jsem tady. To jsi rád, že mě vidíš, že?“ Upřímně řečeno, jsem. Ovšem výsledek je pak takový, že se od té chvíle stávám nesvéprávným občanem a plním nejrůznější příkazy a přání mých lidí. Chápu, že o prázdninách si mě děti chtějí ještě víc užít a těší se i na svůj oblíbený sport - surfování v mé peněžence. Kupříkladu předevčírem se ozvala dcera, že je někde na hudebním festivalu. Je to tam prý prima, ale jakýmsi nedopatřením penízky došly a následně zamýšlená dovolená s kamarádkou tím pádem odpadla. Tak ať si za nimi přijedeme užít alternativního fesťáku a na zpáteční cestě ji vezmeme domů, kde s námi ráda týden poobědvá a povečeří. Nezbývá než se do sluchátka usmát a říct, že jsme potěšeni, že pro ni tuto drobnou laskavost můžeme udělat. Den předtím se ve dveřích stejně mile usmála jedna z dalších dcer a řekla: „Vnoučátkům už se po vás stýskalo a kluk se pořád ptal, kdy zase pojede za dědečkem. Tak nás tady máte.“ A bylo vymalováno. Na druhou stranu mě ale zeťák vytáhl z bryndy. Stalo se to takto. Koupili jsme psací stůl v Ikei. Obyčejný. Nějaká skříňka, poličky, deska na klávesnici a tak. V obchodě vše vypadalo jednoduše. Koupili jsme, zaplatili a dostali oplátkou krabici s díly. Potud šťastná idylka jak z televizní reklamy. Když jsem to ale doma rozbalil, vybafla na mě hromada neznámých dílů, které evidentně nikam nepatřily. Batoh šroubů, úchytek a vrutů. A k tomu jak třešnička na dortu jakýsi notýsek s namalovaným jehličím. Což se po chvíli bádání ukázalo jako návod. V čínštině. Tu jako z udělání zrovna neznám. Přednášel jsem vysokoškolákům, natáčel v rádiu i televizi, pohovořil s prezidentem, ale tady nad tou hromádkou prkýnek jsem po třech hodinách rezignoval. Hanbou bych se nejraději propadl. Dům jsem postavil, zplodil syny a dcery, ba i švestku samosprašnou lepotici Čačanskou jsem zasadil. Ale obyčejný stolek, navíc s návodem, byť v čínštině, smontovat nedokážu. Naštěstí zbytek dodělal zeťák, který se v tomhle projevil mnohem zručnější než já. Poté jsem si ale spravil pochroumané sebevědomí, když jsem bez větších problémů smontoval regál na knihy. A dokonce bez návodu. Mám tenhle týden něco jako dovolenou. Mínil jsem, že bych ten čas využil zčásti k řízenému odpočinku. Zčásti pak k četbě, psaní, brouzdání mezi šesti strunami mého oblíbeného Fendera a podobným činnostem, užitečným lidstvu. Mýlil jsem se. Když jsem totiž doma a nemusím do práce, tak to je nejvhodnější chvíle vylepšit v chaloupce vše, co vylepšeno být může. Podle mě už nic vylepšit nelze. Dům je dokonalý. Když mi ale moje manželka, nejlepší ze všech, láskyplně vtiskla do ruky seznam toho, co se nabízí k vylepšení, zjistil jsem, jak strašlivě se mýlím. A pochopil jsem, že básník Jiří Wolker měl pravdu, když v Baladě o očích topičových napsal: "Dělník je smrtelný, vylepšování živé".

Luboš Nágl