Bavorské poutní místo Altötting
Jaká nejvýznamnější poutní místa Evropy byste dokázali vyjmenovat? Některá si člověk určitě postupně vybaví. Dnes asi nejpopulárnější Santiago de Compostela. Lurdy. Fátimu. La Salette. Řadu míst v Římě. Assisi. Cáchy. Medjugorje. Mariazell. Nebo Jasnou Horu v Čenstochové.
Ale pokud se podíváme na poutní místa evropského významu specielně v našem středoevropském prostoru, v bezprostředním dosahu České republiky? Tady je zajímavé, že lidé většinou znají zmíněné rakouské Mariazell a polskou Jasnou Horu, ovšem jen málokomu je známo další neméně významné poutní místo – bavorský Altötting.
Základní obecné informace o Altöttingu
Okresní město Altötting, v němž dnes žije cca 13 tisíc obyvatel, leží ve Spolkové republice Německo, ve spolkové zemi Bavorsko, ve vládním obvodu Horní Bavorsko. A to na řece Inn, nedaleko hranice s Rakouskem. Po blízké (ne zcela dokončené) dálnici Mnichov – Pasov je to odsud necelých 100 km do Mnichova. Z Prahy do Altöttingu je to přibližně 300 km, od hranice České republiky necelých 150 km.
Město má za sebou bohatou historii dlouhou více než jedno a čtvrt tisíciletí.
Písemně byl Altötting zmíněn poprvé v roce 748 jako Ötting (podle vůdce bavorského kmene, který zde jako první sídlil). K rozlišení na Altötting a Neutötting došlo až ve 13. století.
Poté, co v roce 788 Karel Veliký zbavil moci bavorského vévodu svatého Tassila III., vévodský dvůr v Altöttingu se stal karolínským královským sídlem. Jsou zde doloženy početné pobyty franských, resp. východofranských císařů a králů. Karloman Východofranský, pravnuk Karla Velikého, zcela přeložil v roce 865 sídlo své vlády z Regensburgu do Öttingu a odtud až do své smrti v roce 880 panoval. Také tu v roce 876 zřídil benediktinský klášter s bazilikou, kde pak nalezl poslední odpočinek. Císař Arnulf Korutanský, Karlomanův syn, zde v roce 899 zemřel, a jeho syn Ludvík Dítě se tu roku 900 narodil a byl pokřtěn v kapli. Jeho smrtí pak zanikla roku 911 karlovská dynastie.
Kolem roku 910 zpustošil místo, klášter i baziliku, útok Uhrů. Ničení tehdy přečkal pouze oktogon baptisteria (kde podle legendy svatý biskup Rupert pokřtil prvního bavorského křesťanského vévodu). Teprve o tři století později roku 1228 zřídil na místě původní baziliky Karlomanovy vévoda Ludvík I. Wittelsbach opět klášter (tentokrát augustiniánských kanovníků) s bazilikou. Augustiniáni zde pak zůstali až do sekularizace Bavorska v roce 1803.
Koncem 15. století došlo k zázračným událostem, které daly základ zdejší více než 500 let trvající poutní tradici. Dalším impulzem k putování velkého množství poutníků se stal svatořečený kapucín Konrád z Parzhamu, působící právě v Altöttingu v klášteře svaté Anny. Dnes navštíví ročně Altötting více než milion poutníků.
Začátkem 2. světové války žilo v Altöttingu cca 6 tisíc obyvatel. Po válce jejich počet zvýšil hlavně příchod vyhnanců a potom počet obyvatel zvolna rostl k dnešnímu stavu.
Historie putování do Altöttingu
Koncem 15. století byl Altötting vlastně pouze vesnicí se slavnou minulostí, vesnicí s kolegiátním klášterem a kostelem. Ovšem pak došlo k událostem, z nichž dvě z roku 1489 přesně zaznamenal zdejší děkan, a které život této vesnice zcela převrátily. Tříletý chlapec tehdy spadl do vody. Matka s velkou důvěrou v Boha odnesla utonulého chlapce do kaple v historickém oktogonu (dnešní Gnadenkapelle). Položila ho na oltář před sošku Panny Marie a s dalšími lidmi prosila na kolenou o jeho život. A chlapec po chvíli ožil. A brzy se objevila zpráva o druhém zázraku: Sedlák sklízel na poli u Altöttingu obilí a chtěl odjet s povozem domů. Vysadil šestiletého syna na koně, kterého však vyděsila blížící se bouřka a chlapec spadl pod vůz. Naložený vůz jej přejel a rozdrtil, takže chlapec byl blízko smrti a nebyla už žádná naděje. Přesto prosili Matku Boží o pomoc a učinili slib. A následujícího dne byl chlapec znovu zdravý.
Kaple byla prakticky okamžitě rozšířena o malou loď, krytou chodbu a věž a tato Gnadenkapelle se poté stala centrem lidové zbožnosti a zdejší Černá Madona (vyřezaná kolem roku 1300 z lipového dřeva a lidově nazývaná Černá Marie z Öttingu) se stala adresátkou proseb věřících. To časem velmi povzbuzovali vévodové, kteří měli za protireformace zájem na rozmachu poutí, a proto také například do Altöttingu vyslali jezuity. Poutní místo se rozvíjelo a bylo postupně upravováno. Oktogon sám ale zůstal do značné míry zachován, výrazně se rozvíjelo spíše jeho okolí. Přibývaly zde kostely, kláštery, domy …
Po staletí byl Altötting poutním místem obyčejných lidí, ale i cílem poutí císařů, králů, vévodů, kurfiřtů a také tří papežů (Pius VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI.). V době bídy třicetileté války svěřil bavorský kurfiřt Maxmilián osud svůj i své země v dopise, který psal vlastní krví, Matce Boží v Altöttingu. V roce 1681 se v Altöttingu setkali císař Leopold I. a bavorský kurfiřt Max Emanuel k modlitbě a politickým jednáním a vytvořili zde svazek „Altöttingská aliance“, který se o 2 roky později přenesl v boji proti Turkům k Vídni. Ve stříbrných urnách jsou v oktogonu uložena srdce 28 vládců Bavorska (1 císaře, 6 králů, 3 vévodů, 11 královen, 5 biskupů a 2 dalších). V objektu jsou více než 2 tisíce votivních tabulek. Papež Benedikt XVI. dal zdejší Panně Marii svůj biskupský prsten, který nosil do zvolení papežem. V roce 2008 byl kapli udělen papežem titul svatyně Zlaté růže.
Relativní dostupnost Altöttingu pomáhala v rozšíření zdejšího kultu mimo jiné i do příhraničních českých oblastí. Již v letech 1492 až 1497 se vydalo na děkovnou pouť do Altöttingu 7 osob z Kaplice, Horních Jílovic, Plzně, Kadaně a Chomutova. Přes Altötting projížděl v roce 1493 cestou do Svaté země Jan Hasištejnský z Lobkovic a psal o velkých poutích s velkým množství lidí z okolních zemí, a o velkých divech. V Kadani – Špitálské baště byl v roce 1495 uvězněn měšťan, jemuž byl původní trest smrti oběšením změněn na kajícnou pouť do Altöttingu. A jinde složil smrtelně nemocný muž slavnostní přísahu, že pokud se uzdraví, vykoná kajícnou pouť do kaple s milostným obrazem Černé Matky Boží v Altöttingu. Uzdravil se a v roce 1623 v manželčině doprovodu vykonal slíbenou pouť, aby za své uzdravení poděkoval.
Gnadenkapelle je dnes jednou z nejnavštěvovanějších svatyní v Německu. Pocity při její návštěvě jsou těžko popsatelné. Při vstupu do nevelkého tmavého interiéru tohoto tak promodleného místa. Při modlitbě před milostnou Pannou Marií. Při uvědomění si dlouhé a silné historie. Nebo když člověk očima vyhledává ty schránky, v nichž jsou uložena srdce bavorských panovníků. A venku, v zastřešeném ochozu po obvodu kaple, při pohledu na to skutečně nepřeberné množství znamení vděčnosti Panně Marii – votivních tabulek, a při přemítání nad těmi jednotlivými jednoduše zobrazenými silnými příběhy. Při pohledu na poutníky, obcházející kapli s modlitbou a někdy i s dřevěným křížem na rameni. Nebo při příchodu některého z procesí vítaného zvoněním snad všech zvonů. Působivé, krásné.
O dnešním poutním Altöttingu
Ústředním bodem tohoto poutního místa je samozřejmě už popsaná poutní Gnadenkapelle.
Hned vedle ní leží kostel sv. Filipa a Jakuba na místě, kde stál klášterní kostel již v 9. století. Ten byl zničen Uhry. Vévoda Ludvík Kelheimský zde v roce 1228 založil kolegiátní klášter a v roce 1245 tu byla vybudována románská bazilika. V návaznosti na rozvoj poutí od konce 15. století byla nutná výstavba nového – dnešního pozdně gotického kolegiátního kostela dokončeného roku 1511. V posledním období jsou obvykle do kapituly vybíráni zasloužilí kněží diecéze a jsou zpravidla určeni pro kontakt a zpovědi četných poutníků. Ke kostelu je připojena gotická křížová chodba, a známá je i Tillyho kaple, kde je tento maršál, vojevůdce ve válce třicetileté, pohřben. Kostel, byť velký, působí příjemně vlídně. V prostoru mezi kostelem a Gnadenkapelle je řada docela sympatických poutních prodejen a prodejniček.
Za Gnadenkapelle leží barokní kostel sv. Magdalény z konce 17. století. Jde o bývalý kostel jezuitů a poté maltézských rytířů, pak redemptoristů a od roku 1874 konečně kapucínů. Bílý barokní interiér s bohatými štuky je působivý. A přímo vedle kostela je ještě v poschodí sál mariánské kongregace mužů, z konce 17. století, považovaný za nejkrásnější barokní místnost města. Je velmi podobný obdobnému mnichovskému sálu v Bürgersaalkirche, jen o trochu menší a snad i skromnější. Vlastníkem sálu je mariánská kongregace mužů Altötting, sdružení založené roku 1563 v Římě vlámským jezuitou Jeanem Leunisem, který od roku 1599 spočívá v Altöttingu. Na vnější stěně tohoto objektu jsou bronzové sochy v životní velikosti, připomínající návštěvy papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI.
Nedaleko odsud je ještě menší prostý kostelík sv. Josefa Maria Ward gymnázia, respektive kláštera sester Congregatio Jesu (Anglických panen) z počátku 18. století. A ještě o málo dál pak zřejmě nejstarší kostel v Altöttingu, hřbitovní kostel St. Michael ze 14. století. Dnes zde působí Institut Krista Krále a velekněze.
Dvojice výrazných kostelů stojí na opačné straně od Gnadenkapelle. Je to nevelký, ale působivý klášterní Bruder Konrad Kirche. Kostel kláštera františkánů ze 17. století a po jeho zrušení v roce 1802 za sekularizace Bavorska pak kláštera kapucínů, kteří pečovali o poutě. V klášteře působil svatý Konrád z Parzhamu a v presbytáři kostela je tam také pohřben. Klášterní fortna, působiště bratra Konráda, zůstala nezměněna, stejně jako vedlejší Alexiuszelle, kde se bratr Konrád modlil, protože měl odsud dobrý výhled na oltář. Nedaleký kostel sv. Anny, největší v Altöttingu, byl postaven počátkem 20. století k pokrytí zvýšeného rozmachu poutí. Pojme víc než 8 tisíc lidí a jde o největší kostel vybudovaný v 20. století v Německu. I jeho mohutný bílý, lehce štukovaný jednoduchý interiér je působivý, zcela zvláštní je řešení varhan na dvouposchoďovém kůru. Přičemž další varhany jsou ještě v mohutném presbytáři.
V okrajové části města Unterholzhausen lze navštívit poutní kostel Mariä Heimsuchung. Kostel v pozdně gotickém stylu z 15. století měl být za sekularizace zbořen. Tomu však zabránily protesty zdejších obyvatel.
Ovšem i potřebnou posilou těla živ jest člověk. Také poutník. Třeba dobrou kávou. A k ní nějakým bavorským koláčem. Na ty je možné zajít třeba do Konditorei Café Märklstetter nedaleko kolegiátního kostela. Či třeba do venkovních posezení hostinců Altöttinger Hof či Münchener Hof přímo u Kapellplatz. Ale je zde celá řada dalších podobných sympatických zařízení. Které samozřejmě nabídnou i kvalitní oběd.
Svatý Konrád z Parzhamu
Narodil se v roce 1818 v bavorském Parzhamu (dnes část města Bad Griesbach im Rottal) jako Jan Birndorfer, jedenácté z dvanácti dětí zbožných zemědělců. Od dětství pracoval se sourozenci na rodinném statku. V 16ti letech osiřel. V 19ti letech se neúspěšně pokusil o přijetí ke studiu v v benediktinském klášteře Metten u Deggendorfu. Musel se ale své touhy být knězem vzdát a pracoval dál na rodinném statku. V roce 1841 složil sliby v III. řádu sv. Františka a až v 31 letech se vzdal dědictví a vstoupil do kapucínského kláštera sv. Anny v Altöttingu. Tam složil v roce 1852 věčné sliby a stal se bratrem laikem.
Byla mu svěřena služba vrátného, kterou vykonával 41 let až do konce života. Tato služba nebyla pro něj – nezkušeného rolníka – nijak lehká, musel se vypořádat s tisíci poutníků, kteří přicházeli s mnoha požadavky. Také řemeslníci či děti z chudých rodin přicházeli žebrat, ale on díky své zbožnosti a důvěře v Boha měl pro každého přátelské slovo a nikdo od něho neodešel s nesplněnou žádostí. Jeho jméno a pověst pronikla daleko za hranice Bavorska.
Bratr Konrád zůstával u brány i přes 18 hodin denně, ale modlitba zůstala středem jeho života. I v noci, využívaje každou volnou minutu, se modlil, takže mu sotva zbyl čas na spánek. Uchyloval se často k modlitbě do cely svatého Alexia, z níž je vidět malým otvorem přímo na hlavní oltář sousedního kostela. Měl mimořádnou touhu po eucharistii. V klášteře, bylo zvykem přistupovat ke svatému přijímání dvakrát či třikrát týdně, ale Konrádova touha byla tak silná, že mu bylo povoleno přijímání každodenní.
Tři dny před smrtí napsal nadřízeným: „Teď už nemůžu“. A byl vzat ze služby. Ale ještě krátce před smrtí vstal z postele a zamířil ke dveřím, protože měl dojem, že jeho zástupce ve vrátnici neslyšel zvonec. Zemřel v roce 1894 a pohřben je v klášterním kostele, který je mu od roku 1953 zasvěcen. Jeho ostatky spočívají ve stříbrné schránce pod oltářem. Je velmi uctíván lidmi i spolubratry. Svatořečen byl v roce 1934. Je patronem vrátných, serafinského díla lásky a při všech trampotách.
Rodný statek bratra Konráda v Parzhamu s jeho expozicí je dnes také poutním místem a místem modliteb a pobožností.
Na závěr
To místo má historii,
to místo je promodlené,
za srdce tě vezme jistě,
fascinuje. A ne že ne!
Nevelký kostelík
s oktogonem.
Tmavý dost,
často
přeplněný zcela.
Madona milostná
na oltáři
zářícím
tady
nad dětmi vždy bděla.
Na chvíli spočiň tu
na kolenou
a přednes
Matce
radosti i boly.
Ale po modlitbě
se určitě
rozhlédni
také
trochu po okolí.
Pavel Osoha
