Beseda s Janou Sieberovou: "Bůh tě má rád a já ti to chci říci!"
Dne 3. 12. 2020 nám Veronika Čepelková z Diecézního centra pro seniory v Hradci Králové zprostředkovala nezapomenutelnou online besedu s úžasnou paní Janou Sieberovou na téma "Naděje na konci cesty - zkušenosti z doprovázení nemocných".
Jana Sieberová (*1965) je zdravotní sestra, autorka článků o doprovázení terminálně nemocných, spisovatelka, maminka dvou dětí. V roce 2009 založila společně se svým manželem MUDr. Pavlem Sieberem Domácí hospic Duha v Hořicích, kde působila jako vedoucí a vrchní sestra Centra domácí hospicové péče.
Lékař Pavel Sieber se stal ředitelem tohoto domácího hospice a duchovní službu hospicového kaplana zde vykonával kněz královéhradecké diecéze Mons. Mgr. Pavel Rousek (*1953).
Nedostatečná péče o umírající pacienty v nemocnicích a snahy o uzákonění eutanazie přivedly paní Janu Siebrovou k opuštění profese anesteziologické sestry. Od roku 2008 aktivně přednáší na téma hospicové péče. Je jednou ze školitelek mezinárodního projektu Vzdělávacího konsorcia zdravotních sester pracujících s pacienty v konečné fázi života. Snaží se, aby se paliativní péče stala nedílnou součástí zdravotnictví, a zároveň bojuje o financování domácí hospicové péče.
V roce 2016 vydala svou první knihu "Hospic: příběh naplněné naděje". Doprovázela jako hospicová zdravotní sestra kardinála Miloslava Vlka v závěru jeho života. Kardinál Vlk podporu hospicovému hnutí vyjádřil ve svém odkazu, když požádal, aby místo květinových darů k jeho rakvi lidé přispěli na Domácí hospic Duha v Hořicích.
V roce 2018 jí vyšla kniha "Naděje na konci cesty". Navázala v dalších příbězích z hospice Duha na předchozí knihu.
V roce 2019 jí vyšla útlá kniha "Proč máme strach ze smrti? Jak zvládnout její příchod".
Přednáška paní Jany Sieberové naplnila vrchovatě naše očekávání, i diskuse byla velká. Hovořila o tom, že lidé na konci života potřebují mnoho lásky. Stejně, jako když byli malými dětmi. A LÁSKA JE BŮH. Sám život je těžký a jeho podstata je v NADĚJI.
Říká: "Bůh tě má rád a já ti to chci říci!"
Paní Sieberová umí dávat naději. Říká o sobě, že je rebelka. Že asi právě proto si ji Bůh povolal ke službě. V poslední době dokonce začala pravidelně plavat v ledové vodě v místním rybníku.
Říká, že jsme lidé vztahů a potřebujeme je k životu. Nejdůležitějším vztahem je naše rodina. Civilizací jsme si vztahy zkomplikovali. Korona virus nás zastavil a vrací nás zpět do rodin, k přátelům, k Bohu. Uvědomujeme si, co je v životě důležité.
Její služba je práce v hospici. Velmi mě oslovilo, když hovořila o tom, že asi za tři měsíce po úmrtí, kdy pozornost soucitného okolí poleví, ale bolest trvá dál, je potřeba oslovit nejbližší pozůstalé. Při své návštěvě v rodině nejprve položí bílou růži na postel, kde nemocný zemřel. Setkání se stává uzdravující a pomocí radou, jak dál.
Sama paní Jana také potřebuje obnovu svých sil. Ty čerpá v tichu kláštera a při procházkách po okolí. Je tam blízko Bohu a cítí, že i On jí regeneraci sil usnadňuje. Paní Jana je neskutečně pravdivá, hovoří o bolestných věcech velmi citlivě a odkrývá pravdu!
O sobě zdůrazňuje, že je konvertitka. Její kmotrou je MUDr. Marie Svatošová. Je jí velkým vzorem a pomocnicí. Říká, že jí je jako rodná sestra.. Kdysi poslala paní Janu do Dolní Dobrouče na přednášku. Vznikla z toho spolupráce a hospic v Orlických horách. Bez Božího požehnání by to nebylo možné. Život v Trojici - tak vznikají nové domácí hospice.
Náš ekonomický systém NENÍ nastaven na podporu domácí péče. Proto se snaží, aby domácí péče byla podporována krajem a státem. Mají za sebou stovky lidí, které doprovodili a kteří neumřeli někde o samotě za plentou. Problémy spočívají v tom, že péči propojili s vírou Bohu. A tomu ani dnes hlouběji neinformovaná a nevěřící společnost není nakloněna.
Věra Šimková
