Bez duchovního, transcendentálního rozměru nelze hodnotně žít
V každé liturgické slavnosti, vlastně o každé neděli, která má přece vztah ke Kristovu vzkříšení, si připomínáme Kristovu zvláštní, vnějšími smysly nepostřehnutelnou, přítomnost mezi námi. A také děkujeme za neskonalý dar Kristova vtělení, obětování, zmrtvýchvstání… Ano, to vše je součástí slavení každé mše sv., i když o tom zrovna výslovně není řeč, i když se nám to doslovně nepřipomíná. V každé mši sv. se ukrývá velké tajemství. Předně tajemství Boží lásky, díky níž tady vůbec na tomto světě jsme (a dost možná, díky níž je tady stále ještě naše Modrá planeta). Při Slavnosti Těla a Krve Páně, si však připomínáme a snažíme se, pomocí vnějších znamení, i zažít, největší a nejvýznamnější tajemství. Tajemství Kristovy reálné, skutečné, přítomnosti v EUCHARISTII. Tajemství jeho nekrvavé oběti, CHLEBA a VÍNA, kterou obětoval jen o několik hodin dříve, než na oltáři kříže z jeho boku – z jeho TĚLA vytekla poslední kapka KRVE. Toto tajemství EUCHARISTIE, jakkoli nepochopitelné, je vlastně důsledkem ještě většího tajemství. Tajemství Boží lásky, tajemství lásky Otce – STVOŘITELE, který obětuje svého Syna, svého jediného, milovaného Syna, pro lidstvo, které mu odplácí lásku nevěrou a nenávistí. Tajemství lásky Syna, který se zcela vydává za nás, a jako Beránek obětovaný za naše hříchy, přijímá nespravedlivou smrt a činí z ní Vykupitelský dar pro všechno lidstvo.
Dává své Tělo a svou Krev. A my je můžeme, při každé mši sv. přijímat. Spolupodílet se s Kristem na jeho oběti a čerpat sílu z jeho daru, z jeho živé přítomnosti, z Něho samého…
Je to tajemství. Tajemství lásky, která se zviditelňuje při Poslední večeři; lásky, která se vydává pro všechny věky a pokolení ve slovech Ježíše: „toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku…“
Všichni evangelisté nám zaznamenávají průběh Poslední večeře, každý ze svého úhlu pohledu. A také všichni evangelisté zaznamenávají ještě jednu událost, která je jakýmsi předznamenáním, předehrou Eucharistie – to když Ježíš v nehostinné pustině zázračně a prakticky z ničeho, nasytí tisícové zástupy. I když jsme dnes slyšeli záznam zázračného proměnění chlebů v podání evangelisty Lukáše, je třeba říci, že všichni evangelisté se vzácně shodují při popisu této události, Ježíšových slov i gest: „Vzal chléb, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal a dával svým učedníkům…“ Není pochyb, že toto rozmnožení chlebů, toto bohaté nasycení zástupů, má vztah k eucharistickému pokrmu. Chléb, který jedly vyhladovělé zástupy, nasytil jen na chvíli, stejně jako nastálo nenasytila Izraelity mana na poušti, byť to byl chléb poslaný z nebe. Ježíš však jde dál – sám o sobě prohlásí, že „je chlebem živým, chlebem života – a že kdo bude Jeho – tento chléb jíst, nezahyne, nezemře, ale bude žít na věky, bude mít život věčný.“
Ježíš sám v sobě, v chlebu, který proměňuje ve své Tělo, překračuje rovinu přirozeného a vstupuje do oblasti ducha, a otevírá nekonečnou věčnost. „Kdo věří ve mne, nezemře, ale bude žít navěky…“
Dnešní slavnost je tedy skutečně radostnou oslavou největšího tajemství. Tajemství sebevydávajího se Boha, nám, slabým a hříšným lidem. Bůh, skrytý ve svátosti oltářní je stále s námi, uprostřed nás i v nás při sv. přijímání.
Dnešní slavnost, která má své kořeny už ve 12. stol., se snaží toto tajemství lidem přiblížit. Zviditelnit Kristovo proměněné Tělo. Proto vznikají procesí s monstrancemi – těmito schránkami, které ač často umělecky nesmírně hodnotné, nemají žádnou cenu ve srovnání s tím, Koho v sobě nesou. Živého Boha! Proto v průběhu dějin vznikaly nejrůznější pobožnosti k Božímu Tělu.
A přece, budu možná troufalý, ale domnívám se, že vůbec není na škodu, že jsme dnes v našich kostelích, i při této mši svaté, co do vnějších znamení, skromnější. Triumfalisticky nechodíme s muzikou a monstrancí po městě; nepředvádíme kupř. biblické hry a kejklíře, jak tomu bylo ve středověku; nestavíme výstavné alegorické vozy, jako za baroka.
Opravdu se domnívám, že nemusíme plakat pro ztrátu oné vnější pompéznosti a halasnosti – beztak by dnes byla Kristu a potažmo i církvi na škodu. Bylo by však pro nás skutečnou tragédií, kdybychom okleštili, nebo vůbec ztratili, onen vnitřní vztah ke Kristu. Ke Kristu pro nás Ukřižovanému; ke Kristu Zmrtvýchvstalému, který i nám nabízí nový život a naše osobní vzkříšení; ke Kristu Nanebevstoupenému, který se za nás u Otce přimlouvá a posílá nám svého Ducha; ke Kristu Eucharistickému, který se pro nás stále na našich oltářích proměňuje a dává se nám jako duchovní pokrm, pokrm života.
Kdybychom si nechali při slavnosti Těla a Krve Páně amputovat eucharistického, osobního, sebevydávajího se Krista, pak nejenže nemáme co slavit, pak nemáme pro co žít. Náš život by totiž postrádal ten nejdůležitější rozměr. Duchovní, transcendentální rozměr. A bez něj nelze hodnotně žít, leda naprázdno živořit, bez jiskřičky naděje. Připomeňme si, ještě jednou, co nám Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“
Jiří Vojtěch Černý
