Bez lásky nelze žít
Lv 19,1-18
1 Kor 3,16-23
Mt 5,38-48
7. neděle v mezidobí
Každou neděli se my, křesťané, scházíme v kostelích a chrámech – tu honosnějších, tu třeba i v prostých kapličkách. Možná, že se v těch prvých cítíme lépe, pohled na bohatou výzdobu, drahocenné malby a oltáře nejsou jen estetickou záležitostí, ale pozvedají i našeho ducha – a snad i křesťanské sebevědomí. Nic proti tomu, je to tak správně. Jenomže, podíváme-li se sami na sebe optikou sv. Pavla v druhém čtení: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?“ – snad nás napadne, (a nebylo by to od věci): jakými jsme my sami chrámy? Můžeme se srovnat s katedrálami, nebo, vše samozřejmě obrazně, s vesnickou kapličkou? A záleží vlastně na tom, jak vypadáme zvenku, jak nás hodnotí architekti, památkáři, nebo třeba už jen statici…? Jde přece o naše základy, naši podstatu, naši víru – a ta se nestaví na odiv, vždyť základy jsou a musí být skryté – a přece na nich záleží stabilita, hodnota celé stavby. A tou stavbou, Božím chrámem, jsme my. Být však Božím chrámem, to není žádná snadná výsada. To s sebou nese břímě odpovědnosti vůči nebeskému Architektovi, vůči nebeskému Otci. A také vůči odkazu jeho Syna. Vždyť v textech dnešní neděle padlo tolik silných slov, tolik, až zdánlivě nesmyslných tvrzení a požadavků: „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“, nebo: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec!“
Zatímco starozákonní text zaměřuje svůj sociální pohled pouze na vlastní soukmenovce: „…k svému bratru neměj nenávist … proti svým krajanům se nemsti, nechovej zášť…“, novozákonní text zahrnuje už všechny lidi, dokonce i ty, kdo stojí proti nám, bez výjimky: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ Neoplácet zlo zlem, nemstít se, nechovat zášť a nenávist, dokonce mít rád i své nepřátele, odpouštět jim, nebránit se zlu! – to jsou tak neskutečně náročné požadavky, že takové může klást opravdu jen Bůh a Boží Syn. Jenomže ony nespadly samy z nebe, předchází jim slova ještě náročnější a zásadnější. V prvém, starozákonním čtení, v knize Leviticus, vyzývá sám Hospodin: „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“; a v evangeliu Boží Syn poté pronáší ještě náročnější požadavek: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec!“ Z těchto slov až mrazí. Chce snad pisatel, abychom byli tak svatí, tak dokonalí, jako samotný Bůh? A lze to vůbec? Není tento požadavek nad lidské síly a možnosti?
Samozřejmě, i zde je na místě trochu vysvětlujících slov. Ono starozákonní: „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“ zde neznamená požadavek být jako Bůh, být rovní Bohu (to by v posledku bylo proti prvému přikázání Desatera a nakonec i rouháním), dokonce to není myšleno ani jako mravní požadavek, ale znamená to jasné odlišení se od toho, co je ne-svaté, tedy co je pohanské. Takže svatost zde míněná znamená spíše věrnost Bohu, důslednost v zachovávání Božích přikázání (Desatera) i věrnost příkazu modlitby Šéma Izrael: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou!“ (Dt 6,4-7) Svatost z Boží strany znamená projev nekonečného dobrodiní pro člověka, a zároveň podmiňuje i Hospodinův nárok na člověka žít svatě, tj. podle Boží vůle. Jestliže Izraelité ještě „skousli“ starozákonní požadavek „být svatí jako Bůh“ coby projev své příslušnosti k vyvolenému národu a jedinečného vztahu ke svému ochraňujícímu a osvobozujícímu Bohu – vždyť jsou to slova samé Tóry a ta jsou přece neměnná a nediskutovatelná; museli mít jejich potomci o několik století později určitě problém s přijetím slov Božího Syna: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec!“. Nejenže to přece a priori nelze, ale zavání to rouháním. A k tomu ještě ta provokující slova o nastavení druhé tváře, o nesmyslném výsledku soudu, kde se místo spravedlivé půle dává vše! Slova o pokorném snášení příkoří a bezpráví. A pak: ještě milovat a modlit se za ty, kdo stojí proto nám, kdo nám ubližují, kdo jsou našimi nepřáteli!? To je přeci naprosto neslýchané! A přece, Ježíš, tento buřič lásky, tento revolucionář milosrdenství to nejen myslí vážně, on to skutečně od svých učedníků požaduje a jde jim (na rozdíl od všech fanatických vůdců a ideologů) sám první příkladem. Jak důsledně, to víme sami. Až na kříž! To je ta dokonalost, dokonalost lásky, kterou nelze žít jen napůl, jen pro vyvolené a blízké, jen pro ty, kteří nás také mají rádi a kteří nám budou odplácet stejnou = dobrou měrou. „Tak, jako Bůh dává vyjít slunci pro dobré i zlé a sesílá déšť pro spravedlivé, stejně jako nespravedlivé“ – stejně tak Ježíš přišel pro všechny: pro světce i darebáky, pro poctivce i zloděje; pro lidi laskavé, stejně jako sobecké lumpy. A co víc, pro všechny také zemřel! Proto si On a jen On může dovolit klást takovéto požadavky! Jistě je neříká jen tak „do větru“. Říká je přes propasti století také nám! A, pokud jste se někdy alespoň pokusili podle těchto Kristových slov žít, pak víte, jak je to náročné. Jak vás to staví mimo ostatní a dělá z vás blázny. Jak jste zranitelní a bezbranní ve světě, který jakoby úměrně vašim snahám o smíření ještě více útočil, rozděloval, pomlouval. Dát najevo „v tomto světě“ dobrotu, laskavost a nezištnou lásku, je vnímáno jako projev slabosti a vede ještě k větší bezcitnosti a útočnosti. (Snad je to právě ono nastavení druhé tváře – a ti druzí, ti spravedliví, si tak rádi uhodí.) Žijeme ve světě, který zdevalvoval všechno svaté, poctivé, spravedlivé. Je třeba s tím počítat, to ano, nelze být prostomyslnými otloukánky; ale není ani možné ustupovat z Kristových pozic. Z jeho, tak náročných, požadavků. Naše skutečná (morální, duchovní) síla je právě v naší vnější slabosti. Je to právě víra, která nám nejen dává orlí křídla, ale i sílu povznést se nad přízemnost tohoto nespravedlivého světa. Pravda, můžeme se mu podřídit, můžeme splynout s davem a hovět si v jeho zatuchlých jistotách a zdánlivé bezpečnosti. Ale potom bychom ztratili mnohem více, než jen svou tvář. Ztratili bychom Boha Stvořitele a Otce. Ztratili bychom Krista Vykupitele, Spasitele a Přítele. Ztratili bychom LÁSKU – a bez té, (stejně jako bez světla, či vody) nelze žít!
Jiří Vojtěch Černý
