Bez pokoje není mír...
Jak vznikají války – ptá se dítě rodičů: to máš tak, začne maminka, představ si, že Amerika potřebuje větší území, a tak napadne Rusko a... Amerika by nikdy Rusko nenapadla, vpadne do toho tatínek. Tak dobře, řeknu to jinak - pokračuje maminka: Rusko napadne Ameriku.....Rusko? To by si nikdy na Ameriku nemohlo troufnout......podotkne opět tatínek a dodá, to půjde po někom menším a bližším...A proč ? Myslíš, že jsou tak slabí? – nedá se máma.... určitě jsou...Opravdu?.... To víš že jo.... já si tak jistá nejsem? Co ty o tom víš? ….No, rozhodně víc, než ty? Jo? Ty ses tam narodil nebo seš tak chytrej?... Zase musíš do mne rýpat?........ Tati, mami – díky, to mi stačí, už vím, jak války vznikají......
ale jak se jí zamezí?
Sv. František – toužící po mučednické koruně se dostává s křižáky do Egypta – v době, kdy se bojovalo o Damiettu a vůbec ovládnutí vstupu do Egypta proti vojskům sultána Saladina. František na popud shora, přejde frontu a to nebylo žádné příměří, denně probíhaly vzájemné šarvátky, už když se setká s muslimskou hlídkou, hrozí, že přijde o hlavu – měla doslova cenu zlata.... ale považují ho za vyslance křižáků a pustí až před sultánova synovce Malika al-Kamila. Ten nebyl žádný barbar,ale velmi kultivovaný člověk, rád si Františka vyslechl, poznal jeho odvahu.... /on šel obrátit sultána ke Kristu, to je jako kdyby Rom šel za skinem, aby mu nabídl romskou národnost, nebo aby lidovec šel v parlamentu za kovaným komunistou a nabídl mu vstup do církve...a to by jim stále hrozilo menší nebezpečí, než Františkovi....../. Dále viz Bratr František – str. 281-83.
František měl ale v sobě obrovskou moudrost, pokoru, svobodu, /odmítl bohatství/, chtěl jen volný vstup na místa spojená s Kristem ve Sv. zemi – a to dostal......
tedy ne kalašnikov nebo meč, ale láska, pokoj, pokora, odvaha působí i – uprostřed války /podobně i sv. Dominik.../
Vím, že život je složitější – František se sešel s osvíceným sultánem, jindy Gándhí se svým aktivním nenásilím morálně přemohl Angličany.... kdo ví, jak by dopadli před Hitlerem nebo Stalinem..... Ale i kdyby zahynuli, víme, že z hlediska dějin, by vítězství stálo na jejich straně... ne straně tyranů....
Žijeme v době, kdy se bojíme války, konfliktů – taky asi cítíte tak rozjitřenou, nervózní atmosféru, bojíme se možná Ruska, Íránu, tzv. Islámského státu a jeho teroristů a to jistě do určité míry oprávněně. Ale je dobré pro nás Evropany vědět jednu důležitou věc:
možná že mír nenarušuje tolik tzv. Islámský stát, ale naše nesvoboda, naše otročení hříchu, náš vnitřní nepokoj, kterým se otevíráme zlu a to zlo u nás v pasivitě, se aktivizuje u Is. teroristů..... zdá se mí, že to jsou spojené nádoby....jinými slovy větší nebezpečí tkví v pasivitě dobrých nebo neutrálních lidí a zlo se tak může bez problémů šířit – nejde on to, jen nevraždit a nekrást , jak si myslí mnozí - i křesťané -, že toto je cesta k dokonalosti – to je jen základní předpoklad k normálnímu lidství, abychom mohli žít, to je teprve začátek, život máme na to,abychom vykonali něco dobrého....a vzali tak místo zlu....
K záchraně Sodomy a Gomory – tisíců lidí – stačilo 10 spravedlivých... tak málo dobra převýší tolik zla...kolik lidí potřebuje dnešní doba k udržení dobra v převaze a je jich dost? Jsem mezi nimi? Máme větší spoluzodpovědnost, než si myslíme, jsme poloostrovy a ne osamělé, samostatné jednotky...
Franz Werfel v jedné povídce naznačuje v rozhovoru rabína s knězem kdesi v Rakousku před 2. svět. válkou, že Židé jsou propojeni s křesťany nejen jako starší bratři ve víře,ale i v utrpení – z Židovství křesťanství vzešlo a pokud křesťané dopustí,aby byli Židé vyhlazeni, smete to i církev... mír, svoboda, pokoj jsou nedělitelné, nejde mít svůj klid, svůj klídek, do ničeho se nemíchat a tím si zajistit bezproblémovost – neutralita není vždy zárukou bezpečí... a my nemůžeme žít v klidu, když druzí trpí... je nebezpečné, jak se svět – Evropa, Amerika... dívá na utrpení křesťanů i dalších v muslimských zemích.
Chceme mír? Žijme věrně víru.... žijme v pokoji, bez toho jsou smlouvy a jednání a politika k ničemu... naopak modlitba pokojného člověka může zamezit válce.
/2 Moj 17, 8-13/:
Známe příběh o Mojžíšovi, Aronovi a Churovi, jejichž modlitba dala zvítězit Jozuovi proti Amalečanům – byla to modlitba jaká? Vytrvalá /celý den/, důvěryplná/vše je na Bohu, je to jeho boj a ne náš/, pokorná/bez něj nemůžeme nic/, společná /2 podpírali třetího/, obětující se/vztažené ruce.../ - to je jedna z úloh pro seniory a z toho nesmíme utíkat – z tohoto boje – my můžeme čím dál méně po stránce vnější – od toho jsou ti mladší, Jozuů je dost, je málo Mojžíšů Aronů a Churů.... Je jich málo proto, že modlitba není vidět, není za to jasná odměna, lidé to příliš neocení /kdybys nechala toho růžence a raději dělala něco užitečného...nenechme si vzít tuto „neužitečnost“ - teprve v nebi pochopíme – doufám všichni co tu jsme :-), že právě taková nenápadná podpora měnila světové události, zajišťovala mír, smíření, pokoj/ a- že to lidi neocení? Bůh to ví a to stačí... jak to je v Bibli? Jednou poslední budou prvními a první posledními.....
Ale co modlitba v žid. ghettu?... jistě se modlili a válka jich tolik smetla Že pokojní židé nakonec se stali jakousi obětí za mír, jak naznačuje ve své knize Elie Wiesel – Příběhy proti smutku...
„myslím na jejich mlčení...je to volání a výkřik národa, který ho přináší jako obětní dar noci a nebesům, obětní dar oněmělého lidstva, které dospělo na konec řeči i na konec stvoření, za hranice tajemství, jež je a zůstane nerozluštitelným...“
Podobně Tagaši Nagai v knize Zvony Nagasaki – popisuje zkázu Hirošimy a Nagasaki na sklonku 2. světové války – náhodou/?/ atomová puma vybuchla nad čtvrtí, kde pobývali většinou křes´tané – dodnes je v původním rozbitém stavu jako memento jejich katedrála...autor k tomu dodává – kdo ví, zda Bůh nepřijal oběť tisíců křesťanů jako oběť smíru k ukončení strašného světového konfliktu...
I Ježíš se modlil v Getsemanech....a naplnila se Otcova vůle, aby se na nás obětoval.......to je tajemství....
Pokoj vám dávám, SVŮJ pokoj vám dávám – viz liturgie nebo 20. kap. Jan. evangelia
A co Ježíš? Obětuje se a nabízí učedníkům- pokoj vám dávám, odpuštění vám dávám.... v tom je větší síla, než pomsta a utínání ucha.....
Ano, jsou tady určité paradoxy: Ježíš nepřinesl pokoj,ale meč /bude znamením odporu.../ ale zároveň kdo s mečem zachází s mečem zajde, nastav druhou tvář,......... je tu napětí – žít v pravdě za cenu oběti i nepochopení nebo nepřijetí a zároveň nerezignovat na lásku a novou šanci....nechat se pronásledovat a konat dobro druhým, ale nevzdat misie a být aktivní v hlásání Krista....
Film Misie – na misiích v jižní Americe jsou mimo jiné dva jezuité, kteří jsou v rozporu, zda použít v obraně svobody i života druhých - indiánů - zbraň svých nepřátel nebo modlitbu a monstrancí s eucharistii? Kdo má pravdu? Když ten se zbraní jde požádat druhého při modlitbě o požehnání, on mu naznačí, že s ním nesouhlasí a požehnání mu dát nemůže. A pokud s tím souhlasí Bůh, dá mu požehnání sám. Pokud ne, jeho požehnání mu nebude nic platné – dvě cesty, dva lidé, ale bratři, kteří se mají v úctě na rozloučenou se obejmou... Jen Bůh je pravda a jsou různé přístupy k němu, je asi jedno z poselství onoho nádherného filmu...... a co si z toho můžeme vzít my? Nikdy si nenechat vzít lásku, nenechat se donutit je nenávidět... to bychom prohráli... Ježíš i ve smrti prosí za své vrahy... v tom je síla křesťanské lásky – tento pokoj, který přináší,je vždy silnější, silnější, než jakákoliv nenávist nebo atomová bomba....
A jak s Božím pokojem, který tento svět neumí dát a nemůže vzít? Máme víru, svátosti, modlitbu, společenství církve... zdroje pokoje Božího, který nás neopustí v žádné situaci, který je nakažlivý svou silou a mocí. Jsem-li v souladu se svým svědomím, s Bohem, otevírám se harmonii, pokoji, pak jsem schopen pokoj šířit mezi svými v rodině, farnosti, pokud my křes´tané budeme věrni tomu, jemuž jsme uvěřili, budeme šířit pokoj, který je podstatou skutečného míru.
Mír není jen to, že se neválčí, mír je láska mezi lidmi,odpuštění, nová šance, radost z radosti druhých, pokorný a pravdivý přístup k druhému, to je záblesk harmonie, která se naplno uskuteční v Božím království...ale nezapomeňme, že Království Boží je už tady, mezi námi, kéž je už i v nás....
Jan Linhart
