Biskupové ve valdické věznici
Životní příběhy P. Jana Rybáře SJ na žádost pokračují!
V roce 1946 biřmoval na Velehradě olomoucký světící biskup Stanislav Zela. Nabádal nás všechny k věrnosti Kristu a ke statečnosti vůči nájezdům nepřátel. To se ale ještě nic nerýsovalo, byla poválečná euforie, že všechno půjde k dobrému. My jsme jeho slova brali, protože jsme věděli o jeho věznění za nacizmu: co nám radil, potvrdil svou nedávnou minulostí. Netušili jsme ovšem, co tohoto biskupa v budoucnosti čeká: 13 roků tvrdého žalářování za rudé totality.
Ve valdické „Kartouze“ měl přezdívku „pan zloděj“. Jak k tomu přišel? Stalo se to takto: pan biskup byl už starý a nemocný. Často musel navštěvovat lékaře. Tehdy byl vězeňským lékařem pohledný major Cedívoda. Lev salonů. Ten se s vězni setkával jen při kontrolách marodky. Lékařskou službu držel retribuční vězeň na doživotní MUDr. Teuner. Platil za to, že se nechal (ze strachu) po příchodu nacistů do ČSR naverbovat jako předseda kolaborantského Kuratoria pro výchovu mládeže, organizace, do níž byly automaticky zapsány všechny děti nastupující do obecné školy. Cosi jako odvar Hitlerjugend pro německé děti. Čeští učitelé to nechávali v utišení a jen občas nahlásili fiktivní činnost. Němec Dr. Teuner pomáhal zvláště odvážně politickým vězňům – nakolik to bylo v jeho možnostech. Ošetřovna se nacházela v budově velitelství. Byl to celý proces dostat se tam. Procházelo se přes několik „katrů“ – mřížových dveří oddělujících bloky cel. I kdyby někdo utekl z otevřené cely tak, že by přemohl dozorce při kontrole, daleko by se nedostal. A tak pan biskup dost často čekával u těch „katrů“ až se další dozorce uráčil otevřít. U té poslední mříže už v budově velitelství se to stalo. Než ji bachař přišel otevřít, přiběhl z nějaké kanceláře chlapeček a přes tu mříž nasypal biskupovi do dlaně hrst dost dlouhých nedopalků cigaret: „Pane zloděj, zakuřte si!“ Biskup rychle strčil dárek do kapsy a po návratu do cely vyprávěl chlapům tuto příhodu, když je poděloval svým úlovkem. Od té doby začali pana biskupa nazývat „pan zloděj“.
Na téže cele s ním bydlel jiný biskup, trpící hemoroidy. Když ho jednou ošetřoval spoluvězeň, biskup ironicky poznamenal: „Tak tohle je jediné zlato, které mi zůstalo…“
Řeckokatolický biskup z Prešova Vasil Hopko pronesl kdysi smutně, že to byli bohužel až bolševici, kteří nás naučili být posledními dle přání Kristova: Kdo z vás chce být mezi vámi první, ať je poslední a služebníkem všech. (Mt 20, 27)
Na našem II. oddělení se nacházeli 4 biskupové: Karel Otčenášek a tajní biskupové Ján Korec, Dominik Kalata a Petr Dubovský, všichni slovenští jezuité. Byli jen o pár roků starší než já; dodnes (2015) žije kardinál Ján Korec v Nitře a Dominik Kalata v Ivanke pri Dunaji. Zejména Ján Korec světil spoustu tajných kandidátů kněžství a ještě víc řeholníků. Při soudním přelíčení s ním mu vyšetřovatelé představili několik řeholníků: znáte je? Korec pohotově popřel: zcela jistě je neznám! Tak jsme ho trápili, jak je možné takto vyloženě lhát. Vždyť on osobně je světil na kněze! Odpověděl nám, že tyto kandidáty mu představil jejich provinciál, aniž udal jejich jména, a tedy opravdu o nich nic nevěděl. V konspirační práci platila moudrá zásada, že je nejbezpečnější jednat mezi čtyřma očima.
Biskupové bývali s oblibou u dozorců bráváni k těm nejpodřadnějším pracem. Jednou vybírali žumpu u dílny Agrostroje Jičín. Pánové si podávali kbelíky s odporným obsahem se slovy: Račte, Excelence!
Další biskupové, jako např. zmíněný Mons. Zela, bydleli na III. oddělení, naprosto izolovaní od kohokoliv. Už jsem se o nich snad zmínil: spišský biskup Ján Vojtaššák, prešovský uniatský biskup Vasil Hopko, pražský světící biskup Ladislav Hlad a už zmíněný Stanislav Zela. Toto třetí oddělení byla studená kamenná budova bokem od bývalého kláštera. (Kartuziány vyhnal už Josef II.) Byla to ponurá budova, navíc proslavená hroznými vyšetřovacími metodami v padesátých letech. Její obyvatelé bydleli v celách potřísněných krví mnoha trpitelů, nejen známého kněze Toufara, ale i dalších, jako např. kněze Antonína Mandla, který tam prožil peklo tří let výslechů. Zešílel, rval ze sebe šaty a vyl jako pes. Některý výslech se odbýval tak, že Mandl visel hlavou dolů zcela nahý a -- Dostal se z toho až v Leopoldově díky lásce a péči spoluvězňů, zvláště P. Antonína Bradny. Tohle prostředí zvyšovalo neblaze jejich psychické strádání. Ale i tam se přesto podařilo tajně odsloužit mši svatou a podělit při procházce uprostřed vysokých zdí své spolubratry Eucharistií. Slyšel jsem dokonce, že redemptorista Blesík poděloval vězně krajíci z velikonočního mazance, aniž dozorci tušili, že je z Kristova stolu. Blesík byl znám jako člověk, který je schopen i jiných liturgických „reforem“.
Zmíněný P. Antonín Mandl, zvaný Aťa, byl jeden z prvních zatčených v kauze kolem arcibiskupa Berana. Byl to kněz veliké inteligence. Dávno před liturgickou reformou sloužil pro nově pokřtěné v Leopoldově česky. Když to kdosi žaloval, dostal odpověď od biskupa: Když to dělá Mandl, asi na tom něco bude. Ale vy na to nemáte, vy to nedělejte!
Jan Rybář
