Bohu dávejme svou lásku
Iz 45,1.4-6
Mt 22,15-24
29. neděle v mezidobí
Už od samých počátků civilizace provází lidstvo jisté napětí mezi vlivem světské moci (od rodových klanů, kmenů až k státní moci) a působením kultu a náboženskými praktikami. V průběhu dějin mělo jedno či druhé navrch a napětí mezi nimi mělo mnohdy tragické následky. Biblické texty této neděle toto napětí rovněž reflektují a mohou být pro nás velmi inspirativní. (Třeba v tom, že je lze žít bez válek a krveprolití.)
Tak třeba hned prvé čtení. Ukazuje na perského krále Kýra. Přemohl Babylónii, ale nepokračoval, jako jeho předchůdci, v nastolení silové a dobyvačné politiky, ale právě naopak. Svoji říši upevňoval rozsáhlými reformami práva, kultury a náboženství. Pro Izraelity v babylónském zajetí je přelomový jeho Edikt (539 př.Kr.) v němž doslova vyzývá (nikoli jen dovoluje) Izraelity k návratu do své země a k znovuvybudování chrámu Hospodina v Jeruzalémě. Jeho otevřenost vůči bohům a víře podřízených národů je naprosto nevídaná a lze v ní spatřit nezaměnitelný Boží rukopis. Ostatně, jako nástroj Hospodina jej oslavuje právě Izaiáš, když mu propůjčuje mesiášské tituly: „Tak praví Hospodin o svém Pomazaném Kýrovi: Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel brány … zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal … přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal …“
Kýros je nazýván Pomazaným – hebr. mašíah, je vyvoleným Hospodinovým nástrojem, ač Hospodina nezná, přesto je jeho služebníkem.
V době Ježíšově je představeným světské moci římský císař a Izrael je okupovanou zemí pod správou Římanů. Představiteli náboženství jsou zákoníci a farizeové. A těm především vadí Ježíš – svojí nezávislostí, svoji oblibou u lidí, svými slovy a skutky. A tak si vymyslí (chytrou a zákeřnou) léčku, která zdánlivě nemá řešení. Pošlou své učedníky (skrývají se za nimi) Ti začnou neupřímnými slovy (která jsou přitom vlastně pravdivá): „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš na to, čím kdo je …“ a pak to přijde: „Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Je dovoleno? Smí se? Řekne-li, plaťte daně, ztratí sympatie lidu a bude vnímán jako porobenec, kolaborant s císařskou mocí. Řekne-li, neplaťte, bude moci být obžalován z buřičství, rebelie proti Římu. „Co mě pokoušíte, pokrytci?“ Ježíš dobře ví, s kým má tu čest. „Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Ukažte mi – Ježíš nemá u sebe žádné peníze, ať oni zaloví ve svých měšcích. „Podali mu denár. Čí je to obraz a nápis?“ No přeci císařův – t.č. císaře Tiberia. „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ To je odpověď! Nejenom, že si Ježíš nezadá, ale on jim nadto dává lekci politickou i náboženskou. Dávejte císařovi, co je císařovo – dávejte vládcům, co jim náleží; dnes třeba buďte zodpovědnými občany. Ale hlavně, dávejte Bohu, co jeho jest! Všechno co jsme, co máme, je Božím darem. Nic nemáme pro sebe, ale pro druhé a pro Boha. S tím nelze, než souhlasit. Vládcům, panovníkům, představeným jsme povinni poslušností a (zdravou, nikoli podlézavou) loajalitou. Jejich obrazy doposud zdobí bankovky a zdi státních úřadů. Ale to nejvnitřnější, nejcennější, patří Bohu. Naše úcta, naše víra, naděje, láska. Naše schopnosti, zaujetí, náš čas – vlastně není nic, co by bylo jenom naše. (Kromě hříchů – bohužel.) Kristova odpověď má nadto i hluboký duchovní rozměr. Židovský zákon zapovídá zobrazovat Boha a vytvářet a uctívat obrazy lidí a zvířat. Vzato do důsledků, ani nosit u sebe obraz císaře, který se nadto povyšoval nad Boha Izraelitů. Obrazem Božím, jehož autorem je sám Všemohoucí, je celé stvoření. („Bohu patří země se vším, co v ní žije …“ Žalm 24) Člověk, toto vrcholné dílo Boží, je obrazem samého Boha. (K Božímu obrazu jsme byli stvořeni.) Obraz Boha je vtisknut do naší duše – do duše každého člověka, ať v Boha věří, či nikoli. Dávat Bohu, co je Boží tedy znamená dávat se, odevzdávat se Bohu; být si vědom jediné a jedinečné Boží nadvlády nad naším životem. Vědomě se stát jeho služebníky, nástroji v jeho díle stvoření. Ježíšova odpověď daleko přesahuje rámec pokrytecké otázky. Je stále platným návodem, jak žít ve světě. Jak být ve světě, ale nebýt ze světa. Jak si zachovat autonomii svobodného Božího dítěte a být současně plnohodnotným občanem. Řečeno s biblistou: „Dávat každému, co jeho jest.“ Respektovat státní autoritu, ale mít bázeň před Bohem. Ne strach, bázeň - což obsahuje úctu, lásku, věrnost. Nebo ještě jinak: plaťme státu daně a pobírejme své platy a renty v mincích se státním znakem; avšak služme Bohu a jemu dávejme svou lásku. Jemu se odevzdávejme „s duší i tělem“ a doufejme ve věčnou odměnu Božího království.
Jiří Vojtěch Černý
