Bojujme s vlastním egoismem
Zach 12,10-11
Lk 9,18-24
12. neděle v mezidobí
Biblické texty dnešní mše sv. nastolují otázku: KDO JE - v prvém čtení z pera proroka Zachariáše oním: „probodeným, na něhož hledí a nad nímž naříká Hospodinův lid; a v evangeliu JEŽÍŠ KRISTUS, který stojí uprostřed svých učedníků a dotazuje se jich na jejich mínění.
Začněme nejprve u starého zákona, u proroctví Zachariášova. To zaznívá v 6. stol. př.Kr. Začíná v povzbudivém duchu: „Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování“. To se posluchačům zajisté dobře poslouchalo, ale vzápětí po tomto příslibu přichází slova o „probodeném“. O tom, „na něhož bude lid s pláčem hledět, lkát jako nad jediným synem, kterého probodli!“ V Jeruzalémě „bude veliký nářek, jako se naříká na megidské pláni.“ Nám slova o probodeném zřetelně ukazují na Ježíše, tohoto jediného – Božího Syna, který byl na kříži proboden, ale koho si mohli pod ním představovat obyvatelé Jeruzaléma? A pak ještě, v pozadí naší pozornosti stojí přirovnání s megidskou plání. To není bezvýznamné přirovnání. (Megido je už od starověku významným strategickým a kultovním místem v Jizre´elském údolí. Místem doslova nasáklém krví; odehrálo se zde nejméně 20 důležitých bitev. Zachariáš snad odkazuje na onu tragickou v r. 609 př.Kr., která učinila z hrdých Judejců porobené vazaly, a ta poslední, ta bude sv. Janem předpovídanou bitvou u Harmagedonu, což je jen jiný přepis tohoto místa: Har-megiddo). Půjde tedy o nářek všech obyvatel Jeruzaléma, potažmo celého božího lidu.
Evangelium už zcela zřetelně hovoří o Ježíši, Synu Božím. Začíná opět zdánlivě nepodstatným detailem: „Když se Ježíš o samotě modlil …“ Ježíše obklopují i v nejintimnější chvíli, kdy přebývá v intimním rozhovoru s Otcem v modlitbě, jeho učedníci. A Ježíš se na ně obrací s otázkou. Až doposud to byli ti druzí, kteří se ptali Ježíše – jeho učedníci, ale i jeho odpůrci. A nyní je to Ježíš, kdo se ptá. Každá otázka vyžaduje odpověď – a tak máme před sebou zajímavou scénu. Ježíš se obrací na své učedníky s otázkou: „za koho mě lidé pokládají?“ Není to samozřejmě pýcha, ptát se na smýšlení druhých o sobě samém. Ježíš potřebuje posunout apoštoly na vyšší úroveň vnímání. Jako pedagog dá „zahřívací“ otázku, aby dal učedníkům prostor. Nejprve mluví o mínění těch druhých, to jde snadno, tlumočit, co říkají druzí. Odpovědi z učedníků jen hrnou: „jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“ A pak to přijde! „A za koho mne pokládáte vy?“ Učedníci jsou touto „otázkou na tělo“ zaskočeni – odpověď visí ve vzduchu a zaražené ticho prolomí Petr. Ne z vlastního poznání, ale z Božího Ducha vyhrkne odpověď: „Za Božího Mesiáše!“ Teď padlo rozhodující slovo. Teď bylo nahlas řečeno to, co si sami nejbližší báli připustit, ač to bylo tak zjevné. „Za Božího Mesiáše!“ Hned vzápětí následuje studená sprcha. Namísto ovací závazek mlčení a slova o utrpení. „Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů zákona, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen“. Nepředstavitelné sdělení. Kristova božská, mesiánská podstata, se střetne v lidské přirozenosti s utrpením. A aby té odhalené skutečnosti nebylo málo, přidává Ježíš slova o tom, kterak jej mají učedníci následovat. „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mne!“ Oni chtějí jít za Mesiášem, to je poslání vyvoleného božího lidu, ale - cestou utrpení? Denně, každý den se ohnout pod křížem, vzít na sebe kříž - nástroj utrpení a co víc, vzdát se sebe sama! Zapřít sám sebe! To je náročná výzva, těžký požadavek. To nejsou slova pozvání na výsluní po boku oslavovaného Mesiáše. Utrpení, zřeknutí se sebe sama. Jak těžký je úděl Kristových následovníků. Snad i proto potřebují slyšet další větu, která jim pomůže překonat tíhu kříže a vzdání se své sebestřednosti. „Kdo by chtěl svůj život zachránit (světskými prostředky a způsoby), ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“ Jen v Kristových šlépějích se mění slabost v sílu; bolest v záchranu a utrpení ve spásu.
„Ztratit svůj život“, to znamená zapřít sám sebe; to znamená v prvé řadě přestat usilovat o své sebeprosazování, o naplnění svých plánů se svým životem. Cesta následování je cestou kříže, která nespočívá jen v krvavé lázni bezpráví, ale daleko spíše v boji s vlastním egoismem, s našimi nezřízenými touhami, jdoucími za uspokojením, za ukojením svých žádostí za jakoukoli cenu; se zahleděním se do sebe samých a usilováním o naplňování svých, (a jen svých!) vlastních zájmů, kde jsme si sami jediným měřítkem veškeré skutečnosti. Kristus se pro nás obětoval, doslova „ztratil svůj život“, zatímco po nás chce nikoli sebezničení, ale sebedarování. To je ono „ztratit pro něho svůj život“ v hranicích našeho křesťanského bytí. Znamená to upřít svůj pohled na Boha, na Ježíše, a také na ty kolem nás; to znamená vědomě přijmout svůj osobní kříž. Jako křesťané, jako jeho duchovní děti máme, a musíme mít, podíl na jeho oběti. Paradoxně – tak jak jsou Bůh a Boží Syn paradoxní - máme být těmi, kdo se spolu s Ním obětí stávají, protože to je jediná cesta, jíž lze Krista skutečně následovat. A také jediná cesta, na níž svůj život, ať už to s námi v životě dopadne jakkoli, neztratíme.
Jiří Vojtěch Černý
