Bože, chraň nás před farizeji a farizejstvím dnešních dní…
Dt 5,12-15
Mk 2,23-3,6
9. neděle v mezidobí
Určitě všichni víme – a dějiny nás o tom poučují, že zneužít, překroutit, či dokonce „postavit na hlavu“, lze každou, i sebevznešenější myšlenku a ideu. To, co mělo člověku sloužit, co jej mělo činit svobodným, se v důsledku tendenčních výkladů, prospěchářství a populismu, stane v posledku tím, co člověka znesvobodňuje, spoutává a omezuje. (Nebojte, nebudu mluvit o politice, i když by to bylo na místě.) To se nevyhnulo ani výkladu Knihy všech knih, Písma svatého.
Základem židovství je bezesporu Kniha – Bible, pro Židy Tóra. (5 knih Mojžíšových a proroci). Nenadarmo jsou Židé nazýváni „Národem Knihy“. Jádrem první knihy Mojžíšovy – Genesis je Zákon daný božímu lidu na Sinaji – Desatero. Deset přikázání, které jsou základem kultu i každodenního života.
Dnešní texty se točí kolem třetího přikázání – onoho: „Pomni, abys den sváteční světil“ (jak jej známe z katechismu). To je verze z druhé knihy Mojžíšovy, my jsme dnes slyšeli pozdější verzi, (z páté knihy Mojžíšovy) která je propracovanější, kde je větší důraz kladen na, řekněme sociální, rozměr. Už nejenom Bůh odpočívající po svém díle a vyzývající lid k témuž, ale Hospodin, který připomíná svému lidu, že byl otrokem a nyní se má od otroctví, ať má jakoukoli podobu, osvobodit. Osvobodit od všech závislostí – obchodu, práce, shánčlivosti, zábavy … a stejnou svobodu má dopřát i svým otrokům, služebníkům, ba i zvířatům.
Den sedmý je výsostným dnem, nedotknutelným dnem, kdy je třeba se zastavit, ustat ode vší činnosti. Je dnem božím, je dnem o Bohu, je dnem pro Boha. Tak to vnímali Židé dva tisíce let před Kristem, tak to vnímají i dnes, dva tisíce let po Kristu. Nás však zajímá postoj Židů – konkrétně těch, kteří si zakládali na tom, že vědí nejlépe, „jak to Hospodin myslel“, v době Ježíšově. Protože Ježíš byl svobodný a nezávislý, nutně se musel dostat do sporu, do konfliktu s těmi, kteří z Božího osvobozujícího slova udělali břemeno a nástroj zotročení. Farizeové, jejichž výklad Zákona šel proti Božímu duchu. Vyprázdnili zákon od lásky a milosrdenství a rigorózně dbali na úzkostlivé dodržování předpisů a úkonů, které však byli lidským konstruktem a s přikázáním lásky k Bohu a člověku měli pramálo společného.
Nejprve řeší „prkotinu“, to když si učedníci rozdrolí něco zrní z utržených klasů. Nepředstavitelný zločin, vždyť jde o práci! Sklízet obilí, to by byla práce, ale utrhnout pár klasů a zahnat hlad? Ale to se v sobotu nesmí!
Ježíš se s nimi nepře, nepřistoupí na jejich „odkud a kam“; co je a co není práce. Nedohaduje se, ale dá jim příklad, který nemohou zpochybnit. Cožpak David nejedl posvátné chleby, vyhrazené jen pro kněze? Dokonce dal své družině. Proč? Protože měl hlad. Hlad měl přednost před kultovními předpisy.
Král David byl pro všechny Židy nedotknutelnou, až kultickou postavou. Na něho se Ježíš odvolá – a pak dodá to nejdůležitější: „Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu!“ Jinými slovy: „Boží příkazy mají sloužit člověku a ne ho zotročovat.“ Až potud by šlo o farizejský výklad povolených a nedovolených sobotních činností. Ježíš však ještě dodá: „Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ A to už je vrchol! Nejenže zpochybňuje zákon, on se nad něj staví, když se prohlašuje za Syna člověka, což je přeci mesiánský titul.
Tím však spor o sobotu: o sobotu, která je dnem vyhrazeným Bohu a daným člověku k jeho posvěcení, nekončí. Ježíš jde do synagogy (kam také jinam – v sobotu) a tam je nemocný člověk. V lidských silách není jej uzdravit, ne tak v moci Božího Syna. Ježíš jej pozve doprostřed, aby byl „na očích“, a pak se obrátí na ty, kteří jej chtějí obžalovat. Otázka je provokativní a nelze na ni záporně odpovědět. „Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?“ Zarytě mlčí, plni zloby. Ježíš není člověk bez emocí – je zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce. Hněvá se. A pak řekne k chromému: „Vztáhni ruku!“ Cožpak může chromý vztáhnout, zvednout ruku? Sám o sobě nikoli, ale zde je Boží Syn – a na jeho slovo se stane nemožné. Vztáhne ruku – a ruka je opět zdravá.
Teď by měli všichni propuknout v jásot. Ježíš navrátil zdraví ochrnulému. Jenomže. On tak učinil, jim navzdory, v sobotu. V den, kdy Zákon zapovídá jakoukoli práci. Je však navrácení zdraví prací? Odpověď je nabíledni – a tak, cituji: „Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.“ To je postoj těch, kterým jsou předpisy a zákony nad první a největší zákon – zákon lásky. Ježíš vidí potřebného člověka, oni vidí jen své zákony. A jejich interpretaci, z níž se vytratila lidskost. Jejich zákon, jejich sobota, stojí proti zákonu lásky. Ale Bůh přece dává zákony pro člověka, ne proti člověku. A tak jednají stejně podle, jako ti všichni, kteří si uzurpují právo na svoji jedinou pravdu, na svůj jedině správný a možný názor. A protože mají moc, snaží se Ježíše zahubit. Opět můžeme nacházet podobu u dnešních farizeů – pokud mají moc (a oni si ji dokáží získat, vyvzdorovat), nedovolí těm okolo mít jiný názor, jiný výklad, jiné priority. Nazvou dobro zlem (a naopak) a ty jiné, provokující svoji jinakostí a mnohdy i zjevnou pravdou, umlčí. Znemožní. Dehonestují. Pomluví … můžete si sami dosadit, vždyť nejspíš nikdo z nás nebyl ušetřen srážkou s takovým farizejem. A tyto srážky, tyto konflikty bolí. Jakoby moc byla v posledku vždycky zneužívána. (Dokonce často těmi, kteří, dokud ji neměli, byli docela rozumní a přející.) Ve jménu zákona, ve jménu strany, ve jménu císaře … ve jménu čehokoli a kohokoli, se už nadělalo tolik zla. Protože ne ve jménu člověka a často i proti člověku. Farizeů kolem nás je tolik. A nikdo z nás není uchráněn ani toho, farizeem se stát. Stačí tak málo. Mít trochu moci a pokládat svůj názor za jediný správný.
Bože, chraň nás před farizeji a farizejstvím dnešních dní …
Jiří Vojtěch Černý
