Boží láska k člověku zůstává

Letošní Velikonoce jsou samozřejmě jiné, po vnější stránce hodně "okleštěné", ale podstata zůstává-Boží láska k člověku, Jeho vítězství nad smrtí a příslib věčného života s Ním.

Epidemie koronaviru i osobní okolnosti způsobily, že jsem v poslední době nedělní bohoslužby a pak i Svatý týden byla nucena prožívat osamocena. V našem městě máme možnost sledovat mši sv. přenášenou z našeho farního kostela. Zároveň jsme byli vyzváni, abychom prožívali liturgii ve svých domovech. A tak se snažím připravit slavení liturgie i u sebe doma. Patří k tomu kříž, čistý ubrus, na kterém je svíce, květiny, zpěvník , a počítač, na kterém běží přenos bohoslužby. Vezmu si na sebe hezké oblečení a zpívám, vstávám a klekám jako v kostele, samozřejmě že ne před počítačem, ale před Pánem, který o kousek dále přichází do našeho města. Při pozdravení pokoje se podívám, kolik lidí sleduje přenos a všem na dálku pokoj popřeji. Při sv. přijímání se můžeme připojit ke čtené modlitbě duchovního sv. přijímání.

Také obřady Svatého týdne jsem se snažila prožít v rámci možností co nejaktivněji. Provázel mne jimi kříž, před kterým se modlívám a který si přináším ke sledování nedělní mše sv. Na Velký pátek při sledování obřadů jsem jej také zahalila do červené látky, postupně odkrývala a pak vystavila na vyvýšené místo v bytě. Po skončení obřadů jsem jej uložila do ozdobného bílého kapesníčku na jiné místo s květinami - to byl můj domácí Boží hrob. Na Bílou sobotu jsem místo ohně, který bývá před kostelem, zapálila svíci na balkoně a přenesla ji do bytu. V postupně tmavnoucí místnosti jsem sledovala přenos z kostela a vyslechla všechna starozákonní čtení. Když pak přišlo slavné Gloria, začala jsem zvonit na zvoneček a rozsvítila světla. Přes všechna omezení a jinakost situace jsem najednou měla v očích slzy vděčnosti, že mohu vstoupit do nové doby velikonoční. Rozsvítila jsem další svíce a s jednou rozžatou v ruce jsem se připojila k obnově křestního slibu. Boží hod velikonoční přinesl bohoslužbu, po které následovalo požehnání Nejsvětější svátostí celému městu za zvuku zvonů. Osobní setkání s Pánem jsme pak mohli prožít odpoledne, kdy byl náš farní kostel otevřen k soukromé adoraci s možností svatého přijímání.

Jsem vděčná za přenosy bohoslužeb a to, že bývá náš kostel každý večer otevřen k návštěvě - za dodržení všech hygienických pravidel. Díky přenosům jsem duchovně spojena se svou farností a také mám teď vlastně více příležitosti pobýt v klidu s Pánem.

MO