Boží nabídka je vždycky větší, než naše úzkoprsá lidská poptávka
2 Král 4,42-44
Jan 6,1-15
17. neděle v mezidobí
Po čtyři následující neděle budeme naslouchat evangeliu z 6. kapitoly apoštola Jana. Jejím ústředním pojmem je chleba a nasycení hladových. Nasycení „chlebem našim vezdejším“, který je zde předobrazem „chleba z nebe“, kterým je Eucharistie. Není divu, vždyť Eucharistie je nám v duchovním životě stejně nezbytnou, jako je v pozemském životě chléb k udržení života.
Než se však necháme vtáhnout do onoho velkolepého příběhu o rozmnožení chleba a nasycení zástupů v evangeliu, podívejme se na text prvého, starozákonního čtení, které, vypráví o proroku Elizeovi, který, celá staletí před tím, než Ježíš nasytil zástupy hladových, rovněž zázračným způsobem, nasytí hladové.
Elizeus, (stejně i Ježíš) nesytí lid ze svého, ale rozmnožují to, čeho se zřeknou, co obětují jiní. Už to je důležitý moment, stojící za zamyšlení. Elizeus i Ježíš, disponují schopností, darem, který přesahuje lidské možnosti. Ale je vykonám na pozadí přirozených podmínek a jeho materií je to, co přináší, co obětuje, obyčejný člověk. Stejně tak i dnes, Bůh koná zázraky, ale pouze se součinností člověka. Ten se musí vzdát pro Boha a pro druhé toho, co má. Svého vlastnictví, v posledku i sebe sama. Bůh potřebuje k zázrakům pro nás, naši otevřenost pro Něho.
Jakýsi člověk z Bál-Šališa, (což je pohanský kraj a dotyčný dárce je s vysokou pravděpodobností pohan, ctitel Bálův) přináší Božímu prorokovi dar 20. chlebů – dar o to cennější, že kolem vládne hlad. (Je-li něčeho nedostatek, myslíme nejprve na sebe a nejsme ochotni se o to, čeho je málo a co sami potřebujeme, rozdělit. Avšak Bůh touží po našem málu z mála, po našich „vdoviných haléřích“, ne po „sponzorských darech“ z nadbytku, na nichž se chceme zviditelnit a Boha a ostatní si nepřímo podmanit a zavázat.) Elizeus, ač je sám jistě také hladový, nenechá si jídlo pro sebe, ale jako pravý Boží služebník myslí i na ostatní. (Nezištnost a péče o druhé je charakteristický rys pravých Božích služebníků). A tak, pro nás až s nepochopitelnou samozřejmostí, řekne svému služebníku: „Dej to lidem, ať se najedí!“ Služebníkova reakce je naprosto pochopitelná: „Jak tohle mám dát stovce lidí?“ Elizeus bez nejmenšího stínu pochybností odpoví: „Budou jíst a ještě zbude.“ A skutečně: „najedli se všichni a ještě zbylo“.
Toto zázračné nasycení lidu prorokem Elizeem připomíná neméně zázračné nasycení zástupů Ježíšem v evangeliu. Kolik toho mají společného! Oba vydají svým učedníkům naprosto nesmyslný příkaz – „VY jím dejte jíst“ – a tito se, z lidského hlediska oprávněně, brání: „Ani za dvě stě denárů nestačí, aby se na každého alespoň něco dostalo“. Lidská odpověď: „nejde to, nemáme dost prostředků; nedá se nic dělat …“ Odpověď Ježíšova, stejně jako Elizeova, nic nevysvětluje, nic nezdůvodňuje. „Postarejte se, ať se lidé posadí.“ Ježíš, tento Boží Syn, se ujímá úlohy organizátora: rozsaďte zástupy, vneste do chaotického zástupu pořádek a řád a nebojte se, že by Bůh nemohl i z vašeho mála nabídnout dost pro všechny… „Postarejte se, ať se lidé posadí.“ To je jen zdánlivě snadný úkol. Postarat se, aby se lidé, ztišili, zklidnili, pokojně se posadili – aby navenek nedělali nic proto, aby mohli všechno přijmout. (Dnešní člověk se neumí zastavit, zklidnit, ztišit. Vymezujeme se svými aktivitami, svými plnými diáři, svoji nepostradatelností. Zapomínáme, že nejvíce od Boha dostaneme, pokud se dokážeme zastavit a jsme-li disponováni, připraveni, ztišeni.)
Postarat se - to je úloha učedníků. Být aktivní v plnění příkazů svých mistrů, nespekulovat o nich, ale jednat. Být aktivní po vnější stránce – jejich úkolem je lid posadit - zkrátka vytvořit vhodné podmínky, připravit lid - a pak rozdávat, rozdělovat z Božího pokrmu. Nikoli ze svého - oni jsou, a musí být, pouhými prostředníky, nástroji Božího díla. (Pokud opustí úlohu prostředníků a budou si přivlastňovat Boží dary a zázraky, stanou se pro Boha i jeho lid nepotřebnými a skončí ve stoce vlastní pýchy).
Zatímco služebníci jednají navenek aktivně, to nejpodstatnější, samo rozmnožení jídla, se děje ve skrytosti. To je výhradně Boží dílo! Učedníci – a to jsme my, jsou tady proto, aby Boží dary rozdělovali. Aby se o ně dělili. Aby byli použitelnými nástroji v rukou Božích. Úloha vůdců, pastýřů je Boží dary rozmnožit. Bůh je tím, který se o nás stará: „Nedělejte si starosti o to, co budete jíst, váš nebeský Otec ví, co potřebujete …“
Aby mohl Bůh či Boží Syn jednat, je zapotřebí naší důvěry a spolupráce, stejně jako ztišení a zklidnění. Umět se vzdát pro Boha a pro druhé ze svého mála (ten mládeneček se vzdal své celodenní stravy, pohan obětoval své jídlo v době hladomoru); - být aktivními ve službě rozdělování Božích darů (připravit lidi, aby se vzdali svého shonu za pozemskými věcmi a zastavili se, ztišili se.)
A závěrem - bez významu není poznámka o z tom, co zbylo. Bůh je ve svých darech až marnotratný, štědře rozděluje, doslova jimi hýří – ale nechce, abychom s jeho dary plýtvali.
Elizeus říká: „Budou jíst a ještě zbude.“ A Písmo dodává: „Najedli se a ještě zbylo.“ Podobně v evangeliu Ježíš říká: „Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar.“ „Sebrali tedy a bylo to plných 12 košů kousků, které po jídle zbyly.“
Pět tisíc mužů (a nejspíš i tolik žen a dětí) se dosyta najedlo, a Ježíšovi sejde na zbylých kouscích? Ano, i to je podstatné - přistupovat k Božím darům s úctou. Neplýtvat jimi, ani je nepokládat za samozřejmost.
Bůh je ve svých darech nesmírně štědrý, on dává víc, ano, mnohem víc, než člověk může přijmout. Poklad Božích darů je nevyčerpatelný a tomu, kdo má, bude ještě přidáno. Boží nabídka je vždycky větší, než naše úzkoprsá lidská poptávka. A co my? Zastavme se, ztišme v modlitbě a s důvěrou Božích dětí očekávejme a přijímejme jeho dary. Važme si jich a buďme si vědomi toho, že tak, jako bohatě přijímáme, máme i my druhým rozdávat.
Jiří Vojtěch Černý
