Bratrská láska založená na stejné víře a společných hodnotách

Sk 11,19-26

Úterý po 4. velikon. týdnu

Ve Skutcích apoštolských se dnes odehraje další významný předěl v historii apoštolské církve. Pronásledování prvních křesťanů, jak už bylo zmiňováno, vede k jejich rozptýlení po celém Středomoří. Jenomže to s sebou nese i mnohé změny. Jeruzalémská křesťanská církev byla tvořena výhradně z Židů a rozmíšky a nesváry působilo pouze to, z jakého prostředí pocházeli. Zda ze židovského, nebo helénského. Ale byli to, jak řečeno, pouze Židé. A zprvu si ani nedovedli představit, že by tomu mohlo být jinak. Jenomže tak, jak se jeruzalémští křesťané, díky pronásledování, dostávají do pohanských oblastí, plní i tam poslání hlásat radostnou zvěst o Kristu. Nejprve sice oslovují místní Židy, ale ti se plni nadšení obrací na své přátele a známé – jenomže to jsou pohané. A tak logicky dojde k tomu, že oslovují i je – a oni, pohané, s radostí přijímají křest, stávají se také křesťany a i na ně je shůry vyléván Duch svatý.

Jeruzalémská církev s tím má ovšem potíž. Je příliš zaměřená na své židovské kořeny, svázána se Zákonem a uzavřená vůči ne-židům. Už včera jsme byli svědky napadání Petra pro jeho misi v Césareji u setníka Kornélia, kterého získal pro křesťanství a to bylo pod samotným Božím vedením. To nelze zpochybňovat. A teď se doslýchají, že v Antiochii (a nejen tam), se rozšiřuje společenství křesťanů z původních pohanů, a jsou tím zneklidněni. Posílají tedy (dnes bychom mohli říci, na inspekci) Barnabáše.

O něm jsme už ve Skutcích apoštolských slyšeli. (4,36-37) Levita Josef, původem z Kypru, nejenom, že prodal svá pole a peníze svěřil apoštolům, ale je o něm psáno, že je „mužem spravedlivým“, což v biblické řeči značí nejvyšší uznání. V křesťanské církvi se nejspíš silně angažuje, od apoštolů dostává nové jméno (nové jméno = nové poslání, změna života) – Barnabáš – „syn útěchy“. Ač je Žid, pochází z pohanského prostředí, a také proto se jeví jako vhodný k tomu, zjistit, jaká je situace v Antiochii, (dnešní Sýrie), kde se křesťanství zvláště rozmáhá.

Nesvázán předsudky (možno říci až šovinismem jeruzalémských židokřesťanů) se upřímně raduje, když vidí vzkvétající křesťanskou obec. Povzbuzuje tyto nové pohanokřesťany ve víře. Současně si je vědom, že na takové množství nových křesťanů sám nestačí, a tak si z Tarsu přivede obráceného Šavla – budoucího apoštola národů, sv. Pavla. Spolu pak vyučují a duchovně vedou tuto křesťanskou obec, která pod jejich vedením vzkvétá a právě zde vzniká pro vyznavače Kristova učení název „křesťané“. (Jen pro zajímavost, původně měl spíše hanlivý přídech, něco jako „kristovci“, ale zanedlouho se tak vžil, že se stal označením pro nejrozšířenější náboženství a je drahým miliónům křesťanů). Naplňuje se tak předpověď Starého zákona i samého Krista, o „všech národech, které budou vyznávat jeho jméno“. Mělo by být věcí naší cti, že i my můžeme nést jméno „křesťan“; že se smíme ztotožňovat skrze svoji víru s lidmi všech národů i jazyků. Žádné uměle a násilně vytvořené společenství, ale bratrská láska, založená na stejné víře a společných hodnotách. „Jeden Bůh, jedna víra, jeden křest!“

Jiří Vojtěch Černý