Buď horlivý a dej se na pokání
Zj 3,1-6.14-22
Úterý 33. týdne
Včera jsme poprvé otevřeli polední knihu Nového zákona, knihu Zjevení sv. Jana neboli Apokalypsu. A také jsme si udělali takový úvod do této náročné knihy. Je to kniha apokalyptická, proto obsahuje mnoho obrazů a znamení, která mluví o tomtéž – o posledním soudu, o druhém příchodu Ježíše na tento svět. Není divu, že je její četba zařazena právě na konec církevního roku, kdy se kvapem blíží doba adventní, která je přímo charakterizována očekáváním druhého příchodu = adventus Pána Ježíše.
Nicméně, v úvodu této, místy až hrůzunahánějící knihy, je sedm Janových, vpravdě apoštolských dopisů, sedmi církevním obcím. (Sedmička je číslem plnosti a tak lze mluvit o poselství celé církvi.) Dnes jsme slyšeli listy do Sard a Laodiceje.
Představenému v Sardech (Sardy – královské město, v r. 17 n. l. postižené zemětřesením, ale císařem Tacitem znovu vystavené do ještě větší krásy.) sv. Jan vytýká, že se chová jako mrtvola: „máš sice jméno, jako bys žil, ale jsi mrtvý“. Jinak řečeno - máš, nosíš jméno křesťan, ale podle svých křesťanských skutků jakobys´ nežil. „Nuže, vzpomeň si na nauku, kterou jsi přijal a slyšel; zachovávej i a změň se.“ Už z tohoto káravého tónu, cítíme, jakou autoritou byl Jan – nejmilovanější a nejdéle žijící z přímých Ježíšových apoštolů, pro nově vzniklé církevní obce. On byl živým současníkem Krista! On naslouchal tlukotu jeho srdce při Poslední večeři, on vytrval se svým Pánem pod křížem a byl z prvních u jeho prázdného hrobu. Jan má plné právo poučovat i napomínat - tím spíše, že tlumočí Kristova slova, která mu byla sdělena při zjevení na Patmosu. Jan neodsuzuje celou církevní obec šmahem, vyzdvihuje ty, kteří přijatou víru zachovali – to jsou ti, kteří: „si šaty neposkvrnili, ti budou se mnou chodit v bílých šatech, protože jsou toho hodni“ Nosit bílý šat je vyjádřením pocty, nejen duchovní, ale i morální. V Písmu je to znamení vítězů, těch, kteří se neposkvrnili, neušpinili – ať zvenčí špínou a hříchy tohoto světa, tak vnitřně, svým věrným postojem vůči Kristu a křesťanské víře. „Kdo zvítězí, bude oblečen do bílého, jeho jméno nevymažu z Knihy života, ale bude se k němu znát před svým otcem a jeho anděly.“ Tato slova píše sice Jan, ale zjevně tlumočí slova Kristova, vždyť mluví o soudu, o knize života, o svém Otci, ke kterému se bude znát. V podobném, kristologickém duchu, začíná další list představenému v Laodiceji. (Laodiceia se jmenuje se podle manželky Antiocha II., Laodiké, který toto město založil v pol. 3. stol. př. Kr. V Laodiceji kvete obchod, bankovnictví a je proslulé vzděláváním lékařů.) „Toto praví Amen, svědek spolehlivý a věrný, začátek Božího stvoření.“ „Znám tvé skutky, nejsi ani studený, ani horký…“ Jinak řečeno, jsi vlažný, nevýrazný, nijaký, ve své službě. „Kéž bys byl studený, nebo horký! Takto však, protože jsi vlažný, ani horký, ani studený, vyplivnu tě z úst.“ Sousto, které není ani teplé, ani studené, které je jakoby bez chuti, nevýrazné, nijaké – je věru nestravitelné a hodí se k vyplivnutí. Podobně člověk, který je nevýrazný, takový: „ani ryba, ani rak“, citově vyhaslý, bez zápalu a šťávy, bez ideálů, bez emocí, jakoby nahý – o tom také mluví další Janova věta: „Říkáš: „Jsem bohatý, mám všeho dost, nic nepotřebuji – a nevíš, že jsi politováníhodný, chudý, slepý a nahý.“ To je skvělá charakteristika těchto vnitřních ubožáků, kteří po ničem netouží, nic a nikoho nepotřebují. Jan neskončí jen u slov výčitky, má pro tohoto představeného i radu: „Kup si ode mne zlato v ohni (utrpení) pročištěné, abys zbohatl (duchovními skutky), bílé šaty, aby ses oblékl a neukazovala se tvá ošklivá nahota (prázdnota, dotyčný se nemá čím přikrýt, nemá žádné skutky lásky, které zakrývají naši vnitřní nahotu), mast, aby sis pomazal oči a zase viděl (kolik je vidoucích a přece slepých, nevidí nic jen sebe, a nic vnějšího jim nestojí za pohled.) To je tvrdá výtka. Sv. Jan, jako Kristův apoštol a stařec úctyhodného věku, si může dovolit být tak otevřený. Nedělá to ostatně pro to, aby je kritizoval a srážel, ale naopak povzbuzoval a vedl. Připomíná Kristova slova: „já kárám a trestám všechny lidi, které miluji. Buď tedy horlivý a dej se na pokání. Já stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mne. Kdo zvítězí, toho vezmu k sobě na svůj trůn“. Takové pozvání není radno odmítnout. Kéž by zaznělo i jednou k nám!
Jiří Vojtěch Černý
