Buďme nástroji pokoje, živým svědectvím naděje a rozdavateli radosti
Sk 2,1-11
1 Kor 12,3-13
Jan 20,19-23
Seslání Ducha svatého
V hlavní roli dnešních biblických textů je Třetí osoba Nejsvětější Trojice – Duch svatý. Třetí v pořadí – to ale není, podle našeho vnímání jakýsi třetí, méně významný, „bronzový“ stupínek v božském významu. Tak, jako jsou všechny Osoby Nejsvětější Trojice v jednotě a neoddělitelné, tak je stejně podstatný i Duch svatý. Všechno prolíná, vše z něho vychází, vše naplňuje. V Nejsvětější Trojici, i v našem životě.
Prvé čtení (stejné ve všech nedělních cyklech) líčí onen historický okamžik, kdy Duch svatý viditelně sestoupil na apoštoly. Úryvek ze Skutků apoštolů, který líčí tuto událost, ji zasazuje do židovské slavnosti Šavuot – Letnic, které jsou pro Židy připomínkou předání Desatera. A ač o celá tisíciletí později, vnější kulisy jsou podobné. Hukot silného větru, rovněž i plameny ohně, mohou připomínat předání Zákona na Sinaji. Ale, rovněž jsou i obrazem působení Ducha svatého.
Ten, 50 dní po Vzkříšení Ježíše, sestupuje na apoštoly. Stalo se tak ve večeřadle (nejspíš tam, kde Ježíš slavil Poslední večeři, kde se po Vzkříšení scházeli apoštolové a po Nanebevstoupení „všichni společně, spolu s Ježíšovou Matkou Marií, setrvávali na modlitbách“.) Nejde však tolik o místo samé – vždyť „Duch vane, kde chce“, jako o onen přelomový okamžik, kdy se promění sami apoštolové. Jakoby plamen Ducha sežehnul všechny jejich obavy, strach, nejistoty a tímto „křtem v Duchu svatém“ v nich dokonal proměnu v nové stvoření. Ano, to je zjevný důsledek působení Ducha sv. až do dnešních dob. V jeho žáru, v plamenech shoří, nebo se pročistí, vše pomýlené, nedobré a zavádějící v nás. Ve vichru Ducha vyvane vše zatuchlé, přízemní, staromilské. Vše falešně sebevědomé, lživé a pokřivené. Jeho vanutí neunikneme, stejně jako pozemskému vichru. Duch sv. je představen jako naplnění, dovršená plnost Božích zaslíbení. Svými plameny nad apoštoly je uschopňuje hovořit už ne svými slovy, ale zapáleným srdcem, jež dává promlouvat potřebným jazykem k porozumění všem.
Apoštolové dostávají dar slova, toto první charisma, které je uschopňuje ke chvále Boha Otce a ke zvěstování Kristova evangelia. Díky tomuto daru jazyka jsou schopni všichni oslovení (a zejména ti, kdo chtějí slyšet) porozumět, a společná řeč je sjednotí ve víře. I zde je zřetelná analogie se starým zákonem, kde Babylónská věž, toto dílo lidské pýchy a vzpoury proti Bohu, lidi rozdělila a oni ztratili schopnost i vůli si navzájem rozumět.
Nejde však o to, jen porozumět. Slyšet slovo jen nestačí. Je třeba plamene Ducha svatého, aby zapálil srdce posluchačů, aby i oni zahořeli láskou ke Kristu. (Láska je hlavním atributem Ducha svatého, je samým jeho principem.) Duch svatý je samou ztělesněnou láskou. Je darem pokoje a také proto Ježíš, který se v evangeliu zjevuje apoštolům hned po svém Vzkříšení, vyslovuje to své jedinečné slovo útěchy, pozdravu, povzbuzení – Pokoj vám. Strach učedníků se mění v radost ze setkání a toto první zjevení se Ježíše apoštolům po Zmrtvýchvstání, je korunováno posláním v síle a moci Ducha sv. „Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
V židovské nauce může hříchy odpouštět jenom Bůh. (Proto také Ježíš tolik „vytáčel“ Zákoníky a farizeje, když lidem odpouštěl hříchy.) A nyní Ježíš, Boží Syn, předává tuto moc prostřednictvím Ducha svatého, také apoštolům. „Dechl na ně“: duch i dech jsou nositelé života, v řečtině i v latině je pro ně používáno totéž slovo.
Duch sv. je tedy tím, kdo předává sílu a moc, poslání odpouštět a tím opět přivádět k životu. Dar poslání, poznání, dar odpouštět hříchy, stejně i dar jazyků, to jsou jen jednotlivé z darů Ducha sv., kterých je bezpočet. Sv. Pavel v listu Korinťanům píše: „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: Ježíš Kristus je Pán. Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch.“ Ano, pouze v Duchu sv. můžeme plně prožívat a vyznávat svoji víru. Bez Ducha svatého, ale také bez skutků lásky, nelze vyznávat Krista, nelze být autentickým křesťanem. Pouze v moci a síle Ducha svatého dostáváme nejrůznější dary a charismata – ne však pouze pro sebe, ale pro službu. Nejen duchovní – ale pro službu druhým, pro službu lásky. Vždyť cokoli činíme v Kristově jménu, můžeme činit pouze „pod vlivem Ducha svatého“. A domyšleno – v Kristově jménu nemůžeme konat nic špatného, pouze konat dobro. Být užiteční! A sv. Pavel pokračuje: „Ty projevy Ducha jsou však dány každému, aby mohl být užitečný.“ Být užitečný, přinášet užitek – není to, jen jinak řečená, Ježíšova výzva konat dobro? Není to požadavek lásky? Láska je samou podstatou Ducha sv.! Láska je jeho největším darem. A také pokoj. Nemůžeme žít v Duchu sv., nemáme-li v sobě, ve svém srdci, lásku a pokoj. Lásku, která se vydává a pokoj, který nemůže nic vnějšího dát. („… ten pokoj, který svět nemůže dát …“) Nejsme-li pro druhé užiteční svými skutky lásky, nejsme-li nástroji pokoje, živým svědectvím naděje a rozdavateli radosti, je otázkou, kolik je v nás Ducha sv.? Nebo, jak moc jsme pro něho otevření. K našim pravidelným prosbám by měla patřit prosba: „Přijď Duchu svatý!“ A nejen to. Po jeho příchodu, po jeho darech skutečně toužit. Prahnout. Žíznit. Jako laň po vodách bystřin, jako Ježíš na kříži. „Veni sancte Spiritus! Přijď Duchu svatý!“
Jiří Vojtěch Černý
