Buďme slunečnicemi

Iz 55,10-11

Mt 13,1-23

15. neděle v mezidobí

Velikým ochuzením dnešní a„moderní“ doby, zahlcené technickými vymoženostmi, je to, že jsme ztratili kontakt s přírodou - s půdou, kterou znehodnocujeme přemírou hnojiv a monokultur; vzduchem, který znečišťujeme všemi možnými zplodinami; vodou, kterou marnotratně plýtváme, ač ji varovně ubývá; se sluncem a deštěm, které vnímáme jen jako kulisu našich sterilních panelákových životů - a chleba, tento dar země, si můžeme každodenně zakoupit v supermarketu, abychom jej později, ztvrdlý a okoralý, hodili do popelnice. Jsme lidmi své doby, doby natolik industrializované a konzumní, že už většina populace nic neví o vůni rozorané půdy; o semenech, jež se zdánlivě marnotratně rozhazují do země; o strachu z ptáků brzy po zasetí; i úzkosti, s níž se sedlák dívá na oblohu a čeká, zdali zaprší, nebo se naopak modlí, aby konečně pršet přestalo. Co víme o naději vyrašeného zeleňoučkého obilí na jaře, o hrozbě z krupobití v parném létě, o laskání ztěžklého klasu v dlani, o vráskách před sklizní, bolavých zádech a prachu v očích, i o slasti, s níž mezi prsty protékají zlatá zrna obilí? Co víme? Nic, dočista nic. Na poli, v rostlinné výrobě, pracuje jen zlomek populace a už i oni, díky vyspělé technice, ztratili bezprostřední styk s půdou. I oni více pracují se stroji a čísly na papírech, než se samotným zrnem.

Proč ten dlouhý a možná zbytečný, úvod? To abychom se naladili na vnímání Božího slova. Hovoří o zemi, o vláze, o zasetém semeni. Nejprve prorok Izaiáš (biblicky přesněji, autor z doby babylónského zajetí) v prvém čtení srovnává nezbytnou vláhu z nebe – rosu, déšť i sníh, k Božímu slovu, které je stejně nepostradatelné a důležité k zavlažování našich duší a srdcí, pro růst života duchovního a k našemu zrání pro nebeské království. Stejně nezbytné, jako vláha pro růst životodárného obilí pro pokrm tělesný. Toto slovo Boží padá shůry a „nevrací se bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“ Jistota účinku hodná Boha. Jaký je životodárný účinek deště, padající na vyprahlou zemi, víme všichni, ale důležitost a účinek Božího slova na naše duše už tolik, (nebo vůbec) nevnímáme.

Ve stejném, řekněme „polnohospodářském“, duchu, jako prorok Izaiáš, mluví i Ježíš ke svým posluchačům. Jeho slova o rozsévači jim musela být dobře srozumitelná. Oni dobře znali prach zeminy na ušlapaných cestách; zrádný poprašek půdy na kamenitém podloží; agresivitu trní, jež ničí klíčící život obilných semen i vytouženou úrodu, někdy třiceti, jindy šedesáti, a zcela výjimečně, i stonásobnou. Kristovi posluchači měli k tomuto podobenství důvěrně blízko, ale i pro nás, je stále ještě srozumitelné.

Kristus, samo Slovo Boží, zde mluví o setbě svého slova; to jsou ona semena; a my, věřící, jsme půdou, na níž slovo Boží dopadá. Že jsou mezi námi křesťany rozdíly, stejně jako v kvalitě půdy, to je přece zřejmé. Přirovnáme-li sami sebe, svoji pozornost, svoje naslouchání a přijímání slova Božího k půdě, můžeme se snadno podle dnešního evangelního podobenství zařadit, klasifikovat.

Naše netečnost, lhostejnost k slovům Písma, toť půda ušlapaná, do níž slovo Boží ani nemůže zapustit kořeny - a tak přijde vniveč. Kdo má namísto srdce jen kámen, kdo je, jak praví Písmo: „srdce tvrdého“, ten, i když třeba dobře poslouchá, sklízet plody Boží lásky nebude. Nemá v sobě zdravou půdu, jen úhor a kamení. Snadno jej duch tohoto světa, stejně jako ptáci v podobenství, o Boží slovo připraví. Kdo slovu naslouchá, ale hlavu má plnou jiných myšlenek a starostí, kdo je v duchu u svých papírů nebo nedělního oběda, kdo v myšlenkách dlí už někde na koupališti nebo u rozdělané práce, kdo zkrátka myslí na všechno možné, jen ne na Boha, Boží slovo, ten svými světskými starostmi slovo Boží zadusí dříve, než může přinést, byť jen malou úrodu, stejně jako plevel a trní zadusí i tu nejlepší setbu.

Ježíš je nejen velkorysý, on rozsévá až nerozumně, tam, kam by skutečný sedlák nikdy nezasel. A my, naštěstí, my máme na to být dobrou půdou! Pro nás je stůl Božího slova stále prostřen, a to nejen při bohoslužbách, ale i v tichu, které si v sobě pro četbu Písma vytvoříme. My si můžeme nabírat plnými hrstmi! A potom v nás slovo Boží, slovo pravdy a útěchy, roste a zraje. A to i přese všechny nepřízně našeho duchovního klimatu, i přes vyprahlost, kterou také nutně prožíváme, přese všechnu nepřízeň tohoto světa, přináší užitek. Slovo Boží je Slovo života; křest je pramen vody živé; svátosti osvěžující zálivkou pro naší duši, a pravidelná četba Písma sv. a modlitba, jsou kypřením, okopáváním půdy. Co je však pro semeno na poli, stejně jako pro semeno Božího slova a víry nejdůležitější? Slunce. V duchovním smyslu je sluncem láska. Láska Boha k nám, na níž jsou krátké všechny mraky a bouře, a stejně tak i láska člověka k člověku. V takovém slunci, slunci lásky, pokoje a milosrdenství, může dozrát každé semeno a přinést úrodu mnohonásobnou.

Zakončím přirovnáním v duchu dnešních textů: vzpomeňte si na slunečnice - obrací své květy ke slunci. Buďme, moji milí, také takovými slunečnicemi. Obracejme se ke Kristu, nastavujme svá srdce, své duše, slunci Kristovy lásky! A přinášejme užitek - buďme užiteční! Není nic horšího, než promarněný život: život bez lásky, bez víry, bez Ducha svatého a bez úsilí stále zušlechťovat, proměňovat, svá mnohdy ztvrdlá, zkamenělá srdce.

Jiří Vojtěch Černý