Bůh dává všem měrou vrchovatou

Iz 55,10-11

Mt 13,1-23

15. neděle v mezidobí

Zanedlouho budou žně – a nám dnes nabízí nedělní čtení tzv. „podobenství o rozsévači“. A tak možná nebude od věci uvědomit si pohledem na dozrávající obilí, kolik práce a vhodných podmínek je zapotřebí, aby zasetá semena přinesla hojnou žeň. I když jsme zvyklí klást v názvu dnešního podobenství do popředí rozsévače, ve skutečnosti hovoří toto podobenství o kvalitě půdy – jíž jsou všichni posluchači Božího slova. Než však k nám Ježíš promluví prostřednictvím podobenství, podívejme se na samo slovo, které semeno představuje.

Už prvé čtení je oslavou Božího slova. Izaiáš (pod jménem tohoto proroka se skrývají hned tři různí autoři, překrývající období dvou staletí, dnešní úryvek je z tzv. Deuteroizaiáše, který píše slova povzbuzení k návratu z babylonského zajetí v 6.stol.př.Kr.) vkládá Hospodinu do úst slova: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“  To je krásný obraz působení, účinku Božího slova – je jako déšť (životadárný, nezbytný a v suchém Judsku vzácný), který způsobí, že ze země vzejde semeno a vydá úrodu – a tou je chléb nezbytný k životu. Takovou moc má Boží slovo – je prostředkem, silou, která dává úrodu, dává život. Hospodin rozsévá své slovo s hojností a očekává, že přinese plody: „nevrátí se ke mně bez účinku“. Boží slovo dává život, „vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal“. (Následující verš pak popisuje, co způsobí: „Neboť s radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat.“ – Iz 55,12). Izaiáš posílá do zajetí slova útěchy, povzbuzení, ujištění o Hospodinově síle a moci, která se uskuteční návratem Božího lidu na Sión. A koneckonců i nás nepřímo připravuje na přijetí Ježíšova podobenství v evangeliu. Ono je obrazem, příměrem, přirovnáním používajícím příkladu různého podloží, půdy, do níž je zaseto Božím rozsévačem – zde samým Ježíšem, semeno Božího slova.

Ježíš sedí na loďce, aby mohl mluvit k zástupům shromážděným na břehu Genezaretského jezera. A hovoří o rozsévači. Pomocí podobenství ukazuje na rozdílnou kvalitu půdy, do níž jeho slovo, evangelium, slovo života, zapadá. Zemí, podložím, jsou ti, kdo Božímu slovu naslouchají. Každý posluchač, každý věřící je však jiný, tak jiný, jako je jiná i půda, do níž padá semeno Božího rozsévače. Ježíš používá pro ilustraci 4 typy půdy a příměry to jsou vskutku trefné.

- Prvním příkladem posluchače Boží slova jsou ti, kteří mají tvrdé, nechápavé, netečné srdce. Boží slovo se nemůže zakořenit do udusané půdy ztvrdlého srdce. Jakoby sklouzne po člověku, který nechce slyšet a tak je toto Boží semeno vydáno napospas ptákům, kteří jej sezobou, aniž by mohlo vzklíčit. Netečnost, lhostejnost, nanicovatost takových lidí je tragická. Slovo Boží, se u nich mine účinkem. (V této kategorii zdaleka nejsou jen zavilí ateisté, sem patří i mnozí pravidelní návštěvníci kostelů, kteří si ovšem svou nedělní mši sv. „odsedí“, aniž by naslouchali, aniž by byli přítomni duchem. Na tyto permanentní nedoslýchavce je slovo Boží krátké, zůstane jen na povrchu, neslyšeno.)

 - Druhý příklad je také dosti častý. Takoví ti hurá křesťani. Přijedou z Medugorje, z exercicií, z charismatické konference, potkají „fantastické spolčo“, jsou plni nadšení - ale po čase, leckdy i velmi krátkém, horlivost pro víru, pro církev, opadne. Písmo sv., breviář i vzpomínky zapadnou prachem, nadšení vyšumí a pokračuje opět duchovní vakuum. Slovo Boží nezapustilo kořeny. Prsti málo a pod ní kamení.

- Ani třetí příklad není výjimkou. Slovo Boží je slyšeno, slaboučká rostlinka víry vyklíčí, ale pro samé starosti, podnikání, shánění a chtivost kdečeho, nestačí vyrůst. Dobrý začátek, ale konec prachmizerný. Mnoho zájmů, síla lákadel a pokušení, ziskuchtivost, snaha o vnější výkonnost a úspěch, to vše je oním plevelem, který Boží slovo zadusí. Pro Boží slovo, slovo víry není dostatek prostoru; srdce je zapleveleno vším možným a pro duchovní život není místo, není čas.

- Teprve napočtvrté  je řeč o dobré – připravené půdě. Otevírá své lůno, přijímá semeno a dává mu vše potřebné, aby (podle slov Izaiáše) mohlo „rodit a rašit“ a tak vydalo bohatou úrodu – „30., 60. i 100násobnou“. Takovou dobrou půdou je otevřené srdce, které naslouchá a chápe. Srdce, v němž jsou vyváženy emoce i rozum; kde je láska - láska k Bohu, k jeho slovu, stejně jako láska ke všemu stvořenému a bližním kolem nás.

Dobrou půdou jsou ti, kteří „vidí a slyší“ – kteří vidí ve stvoření Boží dílo a v druhých Boží tvář; kteří naslouchají slovu Božímu i druhým a viděné a slyšené proměňují v činy. Kdo, stejně jako semena, umírají sobě samým, aby bez všech vnějších slupek, ochranných masek vydali to nejlepší ze sebe samých. Aby, a mnohdy i, či právě v, těžkostech dozráli v hojnou úrodu. Ti, kteří vlastním přičiněním rozmnoží, znásobí dary, které do nich Bůh vložil. Promění, silou vůle a prací na sobě, své potence v bohatou úrodu. Půda sama nemůže změnit nic na svém složení, nemůže ovlivnit svoji kvalitu a výnos. Člověk však může proměnit své nitro. Právě tím, že „slyší a vidí“ – naslouchá a vnímá, svými smysly, svým rozumem.

Zatímco v prvém čtení je Boží slovo oním tvůrčím, aktivním prvkem, které proměňuje „tvář země“ a působí v dějinách; v evangeliu je to člověk, který buď nechce „vidět a slyšet“, nepřijímá Kristovo slovo jako slovo Boží a nechce vidět jeho činy, jež jeho slova potvrzují. Jak je řečeno: „srdcem nechápe, nechce se obrátit a tak ani nemůže být uzdraven“. To jsou ti, „jimž není dáno znát tajemství nebeského království“. Ne proto, že by jim je Pán nechtěl dát, že by si svévolně vybíral, komu dá či nedá, ze svých darů – Bůh dává všem a to měrou vrchovatou, ale – potíž je vždy na straně člověka. Spočívá v tom, zda otevře své srdce Bohu, jeho tajemstvím, Božímu Synu a slovu evangelia, či zůstane zapouzdřený ve své pýše a soběstačnosti, s níž si chce určovat svůj život sám. Takovému „nemůže být dáno“ proto, že nechce, aby mu dáno bylo. Má přece svoji pravdu – a proto nepřijímá Pravdu, jíž je Kristus, Boží slovo. Smutné u těchto suchopárných, neúrodných duší je to, že z úhoru své duše viní všechny kolem, Boha nevyjímaje. Kéž by zavčasu (a ono se to vlastně může týkat každého z nás) prohnojili půdu své duše pokorou. Jen zkypřená, zavlažená půda může vydat hojnou úrodu. A totéž platí i o duši člověka.

Jiří Vojtěch Černý