Bůh je pevnou skálou, na které můžeme postavit svůj život i svou věčnost
Mal 4,1-2
Lk 21,5-19
33. neděle v mezidobí
Koncem církevního roku se v bohoslužebných textech objevuje tematika POSLEDNÍHO SOUDU a Druhého příchodu Krista na svět, tzv. PARUSIE. Ani tato neděle není výjimkou. Prorok Malachiáš, který působil v 5. stol před Kristem, ukazuje na DEN, ve kterém bude zničeno vše zlé; vše, co odporuje úmyslům jediného vládce Hospodina a škodí jeho věrnému a oddanému lidu. Toto, na první poslech hrozivé proroctví je zakončeno nádherným příslibem: „Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má záchranu na svých křídlech.“ Zatímco Malachiášovi posluchači mohli v tomto proroctví vidět příslib spravedlivé Hospodinovi odplaty, my, kteří jsme křesťané, kteří už víme o Kristu, Synu Božím, jasně vztahujeme toto proroctví na příchod Ježíše Krista, který, jako jediný spravedlivý, zničí vládu nespravedlnosti a zla.
Konečně, vždyť ta skutečnost, že Kristus znovu přijde na tento svět, je předmětem naší křesťanské naděje.
Úryvek Lukášova evangelia začíná obdivem jeruzalémského chrámu. Kdo z vás měl to štěstí dívat se z Olivové hory na panorama Jeruzaléma a viděl rekonstruovaný model, nebo obraz chrámu, jak vypadal v době Kristově, dá jistě obdivovatelům za pravdu. Chrám byl chloubou a perlou Izraele a byl jím právem. A zrovna v okamžiku, kdy se někteří z Kristových posluchačů kochají pohledem z Olivové hory a rozplývají nad jeho krásou a dokonalostí, zazní jako ledová sprcha slova Ježíšova: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ Ježíšovi posluchači už vědí, že Mistr nemluví do větru, a tak, jako omráčeni nad tou zprávou se ptají: „Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že už to nastává?“ Ježíš není žádný futurolog, aby udával čas, den a hodinu. Jeruzalémský chrám byl zničen, zbořen do kamene, přesně podle Kristovy předpovědi, už v 70. roce prvního století, ale Kristovo poselství přesahuje tuto bolestnou skutečnost. Kristus totiž nemluví jen o jeruzalémském chrámu, jeho poselství přesahuje všechny věky a jde až do toho okamžiku, kdy nastane POSLEDNÍ SOUD nad světem a nad každým člověkem. SOUD, který vykoná On sám. A abychom netápali, abychom nebyli zmatení a bezradní tváří v tvář slovům o zkáze, utrpení a zániku, dává i nám všeobecné instrukce. Tomu okamžiku, na který teprve čekáme, a jehož se po právu obáváme, budou předcházet různá znamení: „Mnozí přijdou pod mým jménem a budou říkat: Já jsem to; a Ten čas už je tady!“ A poučení: „Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed. Povstanou národy proti národům, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi ..."
Toto Kristovo proroctví se stalo kamenem úrazu mnohým, kterým se v průběhu staletí zdálo, že už nemůže být na světě hůře. Svět se za uplynulá staletí téměř nepřetržitě zmítá ve válkách, v epidemiích i v přírodních katastrofách. A uplynulé, poslední století, jako by snad už překročilo meze lidskosti. První i druhá světová válka, nespočet katastrofálních zemětřesení, mor a hlad v zemích třetího světa a rudý teror na východě. Není proto divu, že některé sekty postavily svou existenci na vypočítávání a určování posledního dne této planety. (To je však pošetilé, nesmyslné a nekřesťanské.) Kristus tato varovná slova neříká proto, aby děsil a strašil všechny generace křesťanů, ale proto, aby v nás uchovával bdělost, připravenost a pohotovost. Kdo není pozorným Kristovým posluchačem, ten je v nebezpečí upadnout do extrému ustrašeného zmatku před hrozbou blížícího se konce, nebo naopak do lhostejnosti a otupělosti nemoudrých, kteří žijí jen ze dne na den, a zítřek je nezajímá. Ježíš však z nás nechce mít ani úzkostlivé strašpytle, ani lehkovážné poživače. Chce ze svých posluchačů, a tím i z nás, vychovat rozvážné lidi, kteří žijí naplno svůj život s vědomím toho, že v jejich životě přijde den, kdy budou muset všechno odevzdat Pánu, ale kteří žijí zároveň s nadějí, že ten den bude dnem návratu k Otci.
Kristus nás vede k tomu, abychom byli lidmi naděje, a abychom dovedli rozpoznat ZNAMENÍ ČASU. Ano, před Jeho druhým příchodem budou mnohá znamení, mnohé katastrofy, ale každá válka, zemětřesení, nemoc, přírodní pohroma přece nemohou automaticky znamenat, že obávaný konec už je tady. Přijde také pronásledování pro Jeho jméno, ale to neznamená, že by dopustil vítězství zla. Vždyť těžkosti, nepochopení a pronásledování, ačkoli se mu vyhýbáme, je pro nás příležitostí osvědčit svou věrnost Bohu a vydávat mu svědectví.
Ježíšův pohled je úžasně vyvážený, je v něm pokoj i napětí. Není to pokoj lenosti či lhostejnosti, ani napětí nejistoty nebo strachu. Je to klid Boha, který stojí oběma nohama na zemi, je to pokoj toho, který je Tvůrcem pokoje.
Dnes, dva tisíce let poté, by se jeho slova poselství dala vyjádřit slovy: „Nevěřte těm, kdo tvrdí, že znají datum konce světa“ - vždyť: „o tom dni neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn člověka, jen Otec“. Nespoléhejte na samospasitelné recepty sektářů a fanatiků, kartářek a věštců, kteří nabízejí podivná poselství a osvícení. Neztrácejte klid, jestliže svět kolem nechápe vás ani církev, a kdekterý moula a novinář na ni útočí. Nenechte si vzít svoji víru ani za cenu oběti. Neměli bychom přeslechnout radu, která zazněla: „Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci.“
Náš život má být zakotven v Bohu. Jen Bůh je pevnou skálou, na které můžeme postavit svůj život i svou věčnost. On je LÁSKA a PRAVDA. On dal našim duším nesmrtelnost a šanci na věčnost. Budeme-li mu důvěřovat, budeme-li klást svůj život s důvěrou do Jeho rukou, pak můžeme s nadějí a beze strachu očekávat den, kdy přijde náš Pán! A ještě, nepřeslechněme slovo povzbuzení, které zaznělo na konci evangelia: „Ani vlas z hlavy se vám neztratí.“ Trpělivostí (můžeme také doplnit vytrvalostí - své víry, své naděje a také svého úsilí o život podle vůle Boží), zachráníme svou duši.
Jiří Vojtěch Černý
