Bůh, který nás, slabé a natvrdlé lidičky, nesmírně miluje

Iz 62,1-5

Jan 2,1-12

2. neděle v mezidobí

Začínáme nové liturgické období a, upřímně řečeno, je sympatické, že jej začínáme svatbou. Taková svatba, ta dokáže zahýbat emocemi, stejně jako rozpočtem, ale o tyto vnější stránky svatebních prožitků nám teď nepůjde.

Centrálním tématem dnešních biblických čtení je také svatba, jenomže, je třeba se na ní dívat očima tehdejší doby, zvyků a tradic. (A ty jsou věru naši „zesvětštělé a odritualizované“praxi, nahony vzdáleny.)

Než se však dostaneme na svatbu do Kány Galilejské a k prvnímu zázraku Božího Syna, nechme se poučit starozákonním pohledem.

Ten nám podává největší z proroků – Izaiáš. A prvé řadě mu nejde o vystrojování veselky, jeho proroctví je plné naléhavosti i povzbuzení. Izaiáš hovoří ústy „Hospodinova služebníka“ a vkládá mu do úst slova zaslíbení. Izraelský národ se nalézá v neutěšené situaci, úpí pod jhem utiskovatelů a nadto je rozdvojený a zmítá v bratrovražedných bojích, (kdy severní Izrael dokonává pod okupací Asyrské říše a jižní Judsko nemá ke svému zániku také daleko.) V této situaci jakoby propůjčuje Hospodinu svá lidská ústa a volá k Izraeli slova útěchy. Volá k návratu do Jeruzaléma, na Sión. Tam je chrám, tam sídlí Hospodin, tam stoupají všechny prosby a modlitby Izraele. A Izaiáš, příchod této obnovené Boží slávy přirovnává k obrazu svatby.  (Obrazem v Písmu obvyklým, který zpravidla předznamenává nový začátek, obnovení života s Hospodinem; podobně jako snoubenci začínají žít v novém vztahu jako manželé – stávají se účastníky svatební smlouvy. V Písmu je svatba zpravidla zobrazením obnovením smlouvy Hospodina – Ženicha, se svou snoubenkou: ve SZ s Izraelem, v NZ s církví.) Hospodin volá ke své nevěrné snoubence krásná slova: „Národy uvidí tvou spravedlnost a všichni králové Tvou slávu.“ (Zmínka o králích – slavnost Zjevení mudrců od východu patří, stejně jako Křest Páně a první zázrak v Káni Galilejské, ve východní církvi ke slavnostem ZJEVENÍ – EPIFANIE KRISTA.)

A pak už jen vykreslování krásy Hospodinovy snoubenky: „Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. (Tehdejší pohanští králové měli na hlavách koruny, symboly sobě zasvěcených měst.) Nebudeš se již nazývat opuštěná a tvá zem „Osamělá“. (Dosud se mluvilo o judské zemi hanlivě, jako zavržené, pohrdnuté ženě – srov. Jer 33,11;Zj 21,12). Tvým jménem bude „Mé zalíbení je v ní, a jméno tvé země „V manželství daná“, neboť v tobě si zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe.“

Nikdo z tehdejších Izaiášových posluchačů nemohl být na pochybách, o čem a o kom je řeč. Toto vyznání Hospodina – Ženicha ke své nevěstě – Izraeli, je úchvatné; je současně královským příslibem i milostným vyznáním. Tento nádherný obraz plný metafor, měl jen jediný cíl. Vyburcovat nevěrný lid k návratu k Hospodinu, k obrácení, které by mu vyneslo obnovení práva, duchovní nadvlády nad ostatními národy a zaniklou slávu davidovské říše. (Z dějin izraelského národa však víme, že Bůh ve své věrnosti a lásce mnohokrát nabízel takovouto lákavou manželskou smlouvu, ale že pyšná izraelská snoubenka dala přednost líbivým pohanským bůžkům, a svou svobodu zaprodala tyranům a okolním národům. Za svou nevěrnost jedinému Bohu pak pykala pleněním, drancováním a znásilněním. Tato historická úvaha se sice týká Izraele, ale ani my, v našich národních dějinách, jsme se nechovali (a dosud nechováme) moudřeji. Vraťme se však k liturgickým čtením dnešní neděle.

A nyní se již podívejme na dnešní evangelium.

Zde se nám objeví výrazy jako ženich a svatba, ale to nikoliv obrazně, ale reálně. Je tu svatba se vším všudy, co k ní patří. Hosté, veselí, víno. Věc má však jeden háček. Toho vína je málo. Tak málo, že hrozí, že svatebčané zůstanou na suchu, oslava skončí fiaskem a novomanželé si hned do začátku vyslouží pěknou ostudu. Mezi hosty je však Ježíš, jeho učedníci a také jeho matka Maria. Je to žena pozorná a vnímavá a tak včas zpozoruje, k jakému maléru se schyluje. „Nemají víno!“ To není indikativ, prostá věta oznamovací, se kterou se obrací na Ježíše, to je výzva! A Ježíš ji jako takovou dešifruje.

Snad nás zarazí jeho neochota, jeho nechuť jednat. „Ještě nepřišla má hodina.“ Nechme exegety bádat nad tím, jak to vlastně Ježíš myslel, a sledujme dále tento vzrušující děj. Panna Maria dobře ví, koho má před sebou a nenechá se odradit. Její mateřská intuice a vnímavost k lidské nouzi, současně i bezmezná důvěra v Boží moc, ukrytou v jejím synu, je otočeným startérem Kristových zázraků. Zázrak proměnění vody ve víno byl prvním z Ježíšových zázraků. Ježíš možná čekal jiný, výrazný pokyn shůry k započetí své vnější činnosti; pro Pannu Marii je dostatečným důvodem lidská nouze a ostuda, ke které se schyluje. Je to citlivá žena a má soucit. A má také bezbřehou důvěru. Jak jinak si vysvětlit tu jistotu, s níž, i po zdánlivém odmítnutí, vyzve služebníky, aby „udělali všechno, k čemu je její syn vyzve“. (Bylo by nesmírně zajímavé vědět, co se asi v tu chvíli odehrávalo v Ježíši samém. Zda boj mezi synovskou láskou k matce Marii a k nebeskému Otci, či zda pochopil, že právě toto je ta pravá výzva. Nevíme. Víme jen, že JEDNÁ. Rozhodně a rázně.) „Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu…“

Biblisté spočítali, že se mohlo jednat až o 500 litrů objemu. Jak vidno, Ježíš není žádný troškař. Také jeho jistota je obdivuhodná. Žádné ochutnávání, jestli se povedlo… „Naberte a doneste správci svatby!“ To víno muselo být prvotřídní! Správci svatby bývali zkušení znalci, ti uměli poznat a ocenit kvalitu. „Uchoval jsi dobré víno…“ Zde by mohla být tečka, příběh skončil hapy-endem. Pro svatebčany ano, avšak pro Ježíše touto svatbou teprve všechno začíná. Budeme jej potkávat v evangeliích, a On bude vždy stát na straně dobra, na straně Boží. A přesto nikdy nebude vystupovat jako nějaký „nadčlověk“, či jako líbivý „superman“ – o nafoukaném a ješitném farizeovi oni nemluvě. Ježíš je člověk, který se umí smát i plakat; je Bůh, který je tak neskonale lidský. Bůh, který nás, slabé a natvrdlé lidičky, nesmírně miluje. Až k oběti vlastního života.

Maria v Káni říká: „Učiňte všechno, co vám řekne!“ To je slovo pro nás, pro náš každý den – být vnímaví k Jeho slovům (v Písmu, zejména v podobenstvích, jich máme víc než dost).

Ježíš v Káni proměnil vodu ve víno, před smrtí promění víno ve svou krev – a i tato vrcholná událost jeho života je spojena s výzvou pro nás: „To čiňte na mou památku!“ (Každou účastí na svátostech, každým projevem vzájemné lásky, pozornosti a soucitu.)

Pane, kéž bychom byli více vnímaví ke Tvým slovům, k příkladu Tvého života a Mariině přímluvě a důvěře!

Jiří Vojtěch Černý