Bůh nás přijímá

Mich 7,14-20

Lk 15,1-3,11-32

Sobota po 2. neděli postní

Obě dvě čtení, ač spolu navzájem ani v nejmenším nesouvisí, mají přeci něco společného: Boha, Boží pomoc, lásku a milosrdenství, které, cit: „odpouští nepravost, promíjí hřích“.

Micheáš vyhlašuje znovunastolení vlády jediného Boha, který odpouští nepravost, promíjí hřích; Boha, který netrvá na svém hněvu navěky, spíše má zálibu v milosrdenství; Boha, který se znovu smiluje, nebude dbát na naše viny, všechny naše hříchy svrhne do mořských propastí – to je na SZ neobvyklé, odvážné tvrzení.

Lukášovo evangelium je pak nejkrásnějším dramatem otcovské lásky. Evangelium o marnotratném synu, je lyrickou básní na Otcovu všeodpouštějící lásku, je nádhernou ukázkou slabosti milujícího Boha i čítankovým prototypem nás hříšníků v postavách oněch dvou bratří.

Nebudu nyní toto podobenství rozebírat – to by vydalo na celé exercicie, jen se pokusím vám přiblížit ony dva bratry, kteří zde mají úlohu jakýchsi představitelů nás hříšníků. Ačkoli byl jeho hřích zřetelnější, přesto naše sympatie patří onomu mladšímu synu. Je to docela logické, u něho dochází k proměně, on je tím plačícím v otcově náruči, z něho cítíme lítost a znovunalezenou lásku k otci. To starší syn, ten je nesympatický. Je plný svých zásluh, své bezchybnosti, povýšený a plný zášti k navrátivšímu se bratru a k zdánlivé otcově slabosti. On přece dělá všechno, on tady dře, on nikdy neporušil otcův příkaz a teď si přijde „tenhleten“ a táta, namísto aby ho vypráskal, mu ještě dá šaty, prsten a zabije tučné tele. JÁ se tady dřu a nedostanu ani kozla – zapomíná na to, že ho ani nenapadlo si o něj říci. Stojí si na své zdánlivé dokonalosti, a tím je podoben farizeům, kterým Ježíš toto podobenství adresoval. I oni jsou plni své vlastní bezchybnosti, svých zásluh, svých zbožných výkonů a Ježíš, který jako Mistr a Učitel stoluje a přátelí se s celníky, zloději a nevěstkami, je pro ně nepřijatelný. Ježíš se s nimi jakoby ztotožňuje, ale to proto, aby na nich mohl ukázat to nejpodstatnější – odpouštějící lásku a milosrdenství nebeského Otce.

Smyslem tohoto Ježíšova podobenství je nastavit všem těm rádobyspravedlivým a povýšeným starším synům zrcadlo, a všem, hříšníkům, celníkům, všemu příštímu pokolení, ukázat na lásku nebeského Otce. Na jeho bezpodmínečné odpuštění, na to, jak nás přijímá: v hadrech svých útěků od Boha; a ve špíně našich hříchů; v rozpoznané lítosti, která nás vrhá do jeho otevřené náruče.

Moji milí, toto podobenství je, alespoň pro mne, tím nejkrásnějším podobenstvím. Je obrazem, v němž se každý kněz nachází: v roli mladšího syna – i on od Boha, od svých povinností mnohdy utíká. Také v roli staršího syna – i on dokáže být mnohdy přezíravý, povýšený, dělající si automaticky pro své pastorační zásluhy právo na místo v Otcově domě a pohlížející na ostatní prismatem své „důstojnosti“. Kněz, zpovědník, pastýř, by se však měl především nacházet v roli milujícího otce – s rozevřenou náručí, bez výčitek a bez podmínek, umět přijímat každého v jeho slabosti, v jeho hříchu. Kněz má úžasnou moc, která plyne z jeho svěcení – moc i dar odpouštět hříchy. A také, přivádět druhé k Otci, učit je nalézat v Bohu milujícího Otce. To je vlastní, nezastupitelná úloha kněze. A je mnohem důležitější, než to, zda je zdatným řečníkem, výkonným opravářem kostelů, precizním úředníkem, vynikajícím teologem či hlubokým mystikem. Od toho všeho by měl kněz mít alespoň trochu, ale BÝT pro druhé OTCEM, to je na knězi (můj názor) to nejdůležitější.

Jiří Vojtěch Černý