Bůh nezklamal (a nezklame) ty, kdo v něho věří
Dan 3,14-95
Středa po 5. neděli postní
Není to dávno, kdy jsme četli část dnešního úryvku z knihy Danielovy. Pokud si pamatuji, mluvil jsem tehdy o nezdolné, až heroické víře oněch tří izraelských mladíků (Chananjáše, Azarjáše a Míšaela) na dvoře babylónského krále Nabuchodonozora, kteří se postaví proti jeho příkazu. Klanět se jeho soše, jak je rozkázáno, by totiž znamenalo porušit hned prvé přikázání židovského zákona (Desatera), které zapovídá klanět se čemukoli a komukoli jinému, než Hospodinu. Rozkaz krále, platný pro všechny v jeho království je jasný, přesto se tito, svým způsobem i královi oblíbenci - neboť není v království moudřejších nad tyto mládence, odmítnou královskému rozkazu podřídit. Zdá se, že to král s nimi zkouší nejprve po dobrém: „Je pravda, Šadrachu, Mešachu a Abednego, (babylonská jména, která jim dal král) že nectíte mé bohy a neklaníte se zlaté soše, kterou jsem dal postavit? Nuže, jste připraveni hned, jak uslyšíte zvuk rohu, flétny, citery, harfy, padnout a klanět se soše?“ Následuje výhružka: „Jestliže se klanět nebudete, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece! A kdo je ten váš Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou?“
Ti tři mládenci mají život před sebou. Žijí v nepřátelské zemi, ve všem závislí na přízni králově. Co by jim to udělalo, poklonit se, vždyť jde jen o prázdné gesto, o akt úcty jen „naoko“, (nijak tím neubude na jejich víře v Hospodina), a mít tak i nadále zajištěno dobré bydlo na královském dvoře. Stačí přece tak málo …
Jenomže. Toto jsou synové judské země, vychovaní ve víře v jediného pravého Boha – Hospodina a i za cenu ztráty života nejsou ochotni ze svého přesvědčení, z víry svých předků a předpisů Zákona, ustoupit. A tak následuje odpověď, která musela krále jaksepatří dopálit – a vlastně i nepřímo ponížit. „Není třeba, abychom kvůli tomu tobě odpovídali. V další větě vyjadřují svoji neochvějnou důvěru v Hospodinovu pomoc a ochranu: „Jestli se to stane, náš Bůh, jehož ctíme, může nás vysvobodit; z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí; a i kdyby ne, nechť je ti známo králi, že ani pak tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!“
Toto je postoj hodný úcty. Hodný skutečných Božích vyznavačů a ctitelů. Stačí přeci „jen tak málo“. Proč být tak neústupní? Tak nekompromisní? Vždyť tohle přece každý – Boha nevyjímaje – pochopí. Stačí se „jen poklonit …“
Ano, v mentalitě naší doby bychom asi všichni měli pochopení pro jejich kompromis s mocí. Jenomže – poklonit se cizím bohům, zlatým sochám nebo zlatým telatům, znamená zradit víru v jednoho Boha. Zradit své přesvědčení i sám sebe. Ztratit úctu k Hospodinu i k sobě samým. Pro ty tři (nevíme, kde byl Daniel, ten zde není jmenován) neexistuje jiná odpověď, jiný postoj než ten, jež se staví králi navzdory. A pak, s nezlomnou důvěrou ve svého jediného, všemocného, pravého Boha se nechají svázat a vhodit do pece, sedmkrát (číslo plnosti) rozpálené více, než obvykle.
A Bůh se postaral. Bůh nezklamal (a nezklame) ty, kdo v něho věří. Kdo pro svoji víru jdou i za hranice bezpečného, jistého, nenáročného. „Bůh dává pomoc všem, kdo se k němu utíkají, kdo ctí jeho jméno …“ Tolikrát slyšeli tito tři toto ujištění, ale slyšet a číst slova Zákona, a stát před hrozbou jisté a kruté smrti, v tom je rozdíl.
Velmi obdivuji tento postoj tří mládenců. Nevím, zda bych byl já, či kdokoli jiný, takového schopen. Jsme děti své doby. Vychovaní v socialismu, kde slovo, závazek, slib nic neznamenaly a kde lež a podvod byly povýšeny na normu. Kde bylo běžné žít v přetvářce: „jinak uvnitř, jinak navenek“. Kde veřejně kolaborovali i kněží, ať v tzv. „mírovém hnutí“, v „Pacem in terris“ či rovnou jako agenti StB.
Příběh má však pokračování. Babylonský král poté co na vlastní oči vidí, že Bůh zachránil ony mládence, uzná toho židovského Boha: „Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony.“ a dále: „Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali!“ A tak král, ač má v rukou všechnu moc, má v sobě tolik uznání a pokory, že se dokáže sklonit před bohem těchto judských mládenců, dokonce ho povýší nad vlastní božstva.
Jiří Vojtěch Černý
