Bůh se k nám přihlásil

Iz 42,1-4.6-7

Sk 10,34-38

Mk 1,7-11

Křtu Páně

Včera jsme si slavností Zjevení Páně připomněli příchod mudrců, kteří se přišli poklonit „narozenému židovskému králi“; mužům natolik pokorným a moudrým, že jej rozpoznali v malém, bezbranném dítěti. To bylo včera, a dnes, díky kalendáři, slavíme neméně významnou, co víc, stěžejní, událost Kristova života, jeho křest v Jordánu. Nás dělí jen pár hodin, v životě Kristově to však bylo 30 let, jež obě události od sebe dělilo. Co bylo mezi nimi – Ježíšovo dětství, dospívání, osobní zrání, to je nám zahaleno. Nyní, při křtu, vystupuje Ježíš z anonymity, aby mohl začít vykonávat své mimořádné poslání, své vyvolení.

O něm, o poslání svého „vyvoleného“ hovoří prorok Izaiáš v prvém čtení. Jeho slova jsou jakýmsi manifestem „Božího služebníka – ebed Jahve“; toho, jenž je „jeho vyvolený, v němž si Bůh zalíbil“. Evangelisté shodně používají stejná slova Hospodinova, slova Otce, když píší o Ježíšově křtu. Slova, jimiž se Bůh přihlásil ke svému Synu: „to je můj vyvolený Syn, v něm mám zalíbení“.  Slova příslibu proroka Izaiáše se naplnila, sám Bůh ukázal na toho, kterého si vyvolil, který je jeho milovaným Synem.

Jan Křtitel, ke kterému se upírali zraky a pozornost celého Izraele, tento předchůdce Páně, který mu připravoval cestu v myslích a srdcích, ustoupí do pozadí. Ví, že je jen hlasem, zatímco zde je Slovo – ztělesněné slovo Boží. Necítí se hoden ani otrocké služby, jakou je rozvazování řemínků u obuvi. A právě v tom je velikost Jana Křtitele. Ví, kým je (hlasem volajícím na poušti) i kým není (Mesiášem). A také proto se zdráhá, když k němu přichází Pán s prosbou, aby jej pokřtil. Zdráhá se, ale nechá se přesvědčit. Podřídí se. A tak se stává z hlasatele přicházejícího, svědkem příchozího: „Já vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“

O duchu Božím, (Duchu svatém) hovoří také Izaiáš ve svém proroctví: „Vložil jsem na něj svého ducha …“. A vzápětí ukazuje na jeho účinky: „Já Hospodin jsem tě stanovil prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.“ Jako bychom zde slyšeli slova Pána Ježíše v nazaretské synagóze: „Duch Páně je nade mnou, protože mne pomazal, poslal mě hlásat chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, utlačovaným dát svobodu a vyhlásit milostivý rok Páně.“ (Lk 4,18). Rovněž při křtu se Duch svatý (duch Páně) k Ježíšovi viditelně přihlásí, to když na něho sestupuje v podobě holubice.

Stojí za to, si připomenout další slova Izaiášova proroctví o Hospodinově služebníku z prvého čtení, za nimiž se skrývá jeho vyvolený Syn – Ježíš. „Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo.“  Tato slova známe z Matoušova evangelia, kde jimi argumentuje Ježíš při sporech s farizeji. („Tak se mělo splnit, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: To je můj služebník, toho jsem si vyvolil; můj milovaný, v něm jsem našel zalíbení. Vložím na něho svého Ducha, aby hlásal právo národům. Nebude se hádat, ani křičet, na ulici hluk neztropí. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí.“ Mt 12,17-20).

Všichni, kdož se, ve starém i novém zákoně, prohlašovali za hlasatele Hospodinova zákona, se tím samým stavěli do role soudců, oháněli se právem, Božím zákonem - a soudili, odsuzovali a také trestali. Ne tak Ježíš. Nepřijde jako tehdejší vladaři za hřmotu zbraní, ani za halasného křiku a ohlašování soudu. Přijde nevtíravě, tiše a přece, v síle a moci Boží. Bude ohlašovat národům Boží slovo a Boží zákon a bude jim světlem – světlem národů, světlem spásy pro všechny národy. Ty, jež jsou ve tmě, odsouzeni k zániku a smrti, kdo jsou jako nalomená třtina, ty nedorazí, nedolomí, ale napřímí, podepře, dá jim nový život. Stejně tak těm, jež dohořívají, už jen doutnají, jsou bez síly a naděje. Ty neodepíše, nezadusí, ale dá jim znovu rozhořet, obnoví v nich plamen lásky, ducha, naděje. Tak vykresluje Izaiáš onoho „Božího služebníka – ebed Jahve“, toho, jenž je „jeho vyvolený, v němž si zalíbil“. 

A právě ten teď stojí na břehu Jordánu, spolu s ostatními, ač sám bez hříchu, sestupuje do vod Jordánu, aby se s nimi ztotožnil a přijal jejich lidskou slabost. Je to sám Bůh Otec, který na něho ukáže, který potvrdí jeho identitu Božího, milovaného a vyvoleného Syna.

Nedlouho po Kristově zmrtvýchvstání to bude Petr, který se odvolá na událost Kristova křtu. Slyšeli jsme to v druhém čtení ze Skutků apoštolských, kde se Petr setkává s tím, že i pohané přijímají Ježíšův křest a vyznávají Ježíše jako Syna Božího a svého Pána. První z apoštolů, první papež, k tomu říká: „Vy víte, co se událo po křtu, který hlásal Jan. Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak On všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“  Přesně podle Izaiášových slov, která jsme dnes také slyšeli: „Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti, ustanovil tě prostředníkem smlouvy a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.“ 

My jsme pokřtěni ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Ve křtu jsme se stali Kristu podobnými. I k nám se – i když ne tak demonstrativně, přihlásil ve křtu nebeský Otec jako ke svým milovaným dětem. A my jimi jsme. Bez ohledu na to, jak jsme se vzdálili od křestní čistoty; nakolik jsme uvězněni v temnotách svých hříchů a slepí k duchovním skutečnostem. Pro nás, pro všechny, přišel Ježíš – a tak můžeme s důvěrou Božích dětí prosit o to, o co jsme se modlili ve vstupní modlitbě: „Dej, ať všichni, které jsi přijal za syny a dal jim nový život z vody a z Ducha svatého, zůstávají v tvé lásce.“ Ano, o to prosíme. Amen

Jiří Vojtěch Černý