Bylo jednou jedno vnoučátko

Jsou dny v kalendáři, kam nikdo nepřipsal třeba grilování, nebo fotbálek, nebo splátka úvěru, návštěva zubaře či příjezd tchýně. Prostě kolonky jsou pusté a nesličné jako když se duch ještě vznášel nad propastnou tůní. A pak jsou dny, zatržené barevně a doplněné jménem nebo hvězdičkou s datem. A tam je jasné, že přijde myslivec a obložená mísa, nejlépe dědova a bude se zodpovědně slavit ku cti a chvále některého z členů naší početné rodiny. A pondělí jednadvacátého srpna letošního roku bude navždy patřit nové, v pořadí dvanácté tváři v albu našich vnoučátek a to Veronice od nejstarší dcery Kateřiny. Zatím ještě nemůžu napsat, že pacholátko naše boubelaté, má očka modrá, vlásky zlaté, po dolíčku v každém líčku a čilejší nad rybičku. Dcera je po císařském řezu unavená a oslavné nájezdy rodičů, tetiček a bratranců odložila až po příjezdu domů. A tak nemůžu sloužit ničím jiným, než strohou rybářskou informací: půl metru a tři kila. Na začátek docela dobré, myslím.

Luboš Nágl