Být Božími nástroji

1 Sam 1,24-28

Lk 1,46-56

22. prosinec

V dnešních biblických čteních se setkávají dvě maminky – i když ta druhá teprve narození děťátka očekává – a mají jedno společné: obě odevzdávají své jediné, milované dítě Pánu Bohu.

Každá v jiné situaci, ale obě ví, že se jej vzdávají, že jej jakoby vracejí zpět – Bohu. Ta první, je starší, jmenuje se Anna, (Chána) a konečně se dočkala svého vytouženého syna. Ale dobře ví, že jí byl dán jako dar, který ovšem nepatří pouze jí, jako matce, ale především Bohu. Maličký chlapec, kterého teď spolu s obětí předává Bohu – konkrétně jej svěřuje velkému prorokovi Elímu, na jehož přímluvu se narodil, se jmenuje Samuel, a až vyroste, bude z něho velký Boží muž, ten, jehož ústy bude Bůh promlouvat k svému lidu.

Druhou maminkou je Maria. Tváří v tvář omilostněné Alžbětě poznává, jak se naplňuje Boží vůle i to, že právě ona, nepatrná Maria z Nazareta, v ní hraje titulní roli a výsledek tohoto poznání? Nádherný chvalozpěv, který bude církev po všechny věky zpívat spolu s ní: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu mém Spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný, jeho jméno je Svaté a jeho milosrdenství od pokolení do pokolení…“

Maria není naivní, ona mnohému co se v ní a okolo ní děje, nerozumí, ale nepochybně ví, že její dítě nebude jen a jen její, že tak, jak mimořádným způsobem bylo počato, bude i mimořádně působit. Neví ještě nic o utrpení svém a svého Syna, ale tuší, že i ona jej bude muset odevzdat Bohu, vždyť Bůh pro své dílo spásy potřebuje jen lidi otevřené Jeho – Boží vůli a svobodné. Není naivní a proto slova Magnifikatu jsou nejen velkolepou chválou Boží, ale také výrazem jejího sebeodevzdání. Její úloha Matky Boží začala v Nazaretském ANO při zvěstování; pokračuje v chvalozpěvu MAGNIFIKAT u Alžběty a pak bude pokračovat nepřijetím v Betlémě, utečenectvím v Egyptě; tichým následováním svého Syna – Rabího při Jeho veřejné činnosti, a nakonec hlubokým mlčením v bolesti pod křížem. Tyto detaily svého života Maria ještě nezná, ale už nyní na ně odpovídá odevzdáním – sebe, své vůle a později i svého Syna.

Kdykoli v církvi zpíváme či jen recitujeme Mariin chvalozpěv Magnifikat, kéž bychom se s Marií spojili i v jejím sebeodevzdání Bohu a tak se i my stali Božími nástroji, ochotnými plnit jeho vůli.

Bůh má právo to od nás očekávat – vždyť i nám, každému z nás, učinil veliké věci. Kéž je i nám Jeho jméno svaté, vždyť i pro nás, pro všechna pokolení platí příslib Jeho milosrdenství. Nezapomínejme za něj Bohu děkovat, i když to naše děkování nikdy nedosáhne hloubky Mariina Magnifikat, kéž je vždy svobodným, radostným přihlášením se k Bohu a k Jeho vůli v našem životě, ať už je jakákoli.

Jiří Vojtěch Černý