Být darem pro druhé

Mk 1,7-11

Křtu Páně

Svátek křtu Páně uzavírá dobu vánoční, to ostatně dobře víte, a zdá se mi, že ji uzavírá právem. Končí nejenom jedno období církevního roku, ale zejména: končí jedna etapa Kristova života. Tak jako církevní rok začíná adventem, kdy jsme plni očekávání jeho prvého příchodu – jeho narození, jeho zjevení, podobně to bylo i v Kristově životě. Nejprve neuvěřitelné zvěstování Panně Marii, že nejen počne syna, ale že On bude Synem Nejvyššího. Pak jeho narození, kdy se poprvé zjeví tomuto pozemskému světu, pak se přijdou k jesličkám poklonit prostí pastýři; potom přijdou tři záhadní mágové či králové – tento svátek nazýváme EPIFANIÍ – ZJEVENÍM“. Ano, Ježíš, Syn Boží se zde „zjevuje“, dává se spatřit lidským očím a poodhaluje roušku svého tajemství.

Ale hned jak pohnuté události kolem jeho narození pominou, pak se nám Ježíš jakoby ztrácí z obzoru a jeho další život zahaluje temnota. My jen víme, že Bůh vedl kroky sv. Rodiny do Egypta a oni tak řízením Boží prozřetelnosti zachránili to zvláštní dítě z dosahu Herodova hněvu. O jeho pobytu v Egyptě a následném návratu do Nazareta nevíme prakticky vůbec nic - a tak dalším důležitým mezníkem, který hraje zásadní roli v období Kristova života i v dějinách naší spásy, je právě Kristův křest. Je novou EPIFANIÍ – Kristus opět vystupuje na scénu tohoto světa a děje se tak opět mimořádným způsobem.

Na břehu Jordánu se tísní řady hříšníků, kteří zaslechli Janův hlas (a nepřeslechli hlas svého svědomí), aby přijali křest pokání z rukou toho zvláštního Jana Křtitele. To, co hlásá, je nepřeslechnutelné: „Obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské!“ A nejen to, mluví o svém nástupci, o tom, kterému přišel připravit cestu: „Já vás křtím vodou k obrácení. Ale ten, který přijde po mně, je mocnější než já, jemu nejsem hoden ani zout opánky z nohou. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm!“

Nikdo z nich, (zprvu ani Jan Křtitel) netuší, že „Ten, který má přijít“, už stojí uprostřed nich. K odhalení dojde, až když Ježíš stane tváří v tvář Janu Křtiteli. Vzpomeňme na dialog u Matouše. Jan poznává v Ježíši svého nástupce, toho, který je Beránkem Božím a s pokorou sobě vlastní se brání: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně!“ a Ježíš: „Nech, ať se tak stane, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.“ Janovou poslušností, tím, že se podvolí vůli Otce i jeho Syna, pak může nastat vrcholný okamžik scény, z níž bude čerpat sílu a naději celý křesťanský svět. Marek ji v dnešním evangeliu líčí střízlivě: „Hned jak (Ježíš) vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch, jako holubice. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“

Dovolím si tuto Markovu příslovečnou stručnost trochu rozvést. Jak si možná ze školy pamatujete, slovesa – jako slovní druh, jsou nositeli děje. V této Markově zprávě nacházíme 2 slovesa, která se přímo váží k Ježíši: „vystoupil, spatřil“, a také 2, která se váží ke vstupu Boha Otce i jeho Ducha, do této křestní scenérie: „snáší, ozval.“ Co si je trochu přiblížit a s nimi i to, co se na břehu Jordánu, někdy v 30. letech prvého století, vlastně stalo?

Když Ježíš vystoupil z vody, pak do ní předtím musel sestoupit. A tím jakoby potvrzoval své sestoupení z nebe při svém narození a také předjímal, své sestoupení do hrobu po Ukřižování. Teď ale vystupuje, stejně, jako jednou bolestně vystoupí na kříž, a hlavně, slavně vystoupí z hrobu. Dále spatřil – z Písma nelze vyčíst, zda sestoupení Ducha sv. spatřil jen Ježíš, nebo Jan Křtitel, či zda bylo viditelné všem. Nicméně, přikláněl bych se k tomu, že potvrzení Ježíše, jako vyvoleného, zasvěceného a milovaného Syna, bylo určeno všem kteří byli přítomni. Pro všechny z nich mohla být ona holubice, tento symbol Ducha sv., dobře srozumitelný, vždyť už v pradějinách byla holubice vypuštěná z archy symbolem života, stejně jako „duch – Ruah“, který se při stvoření vznášel nad vodami. Také Izaiáš opakovaně mluví o Mesiáši, jako o tom, který bude plný Ducha a jeho darů – a teď se tento symbol Ducha snáší přímo na Ježíše! A aby nikdo nemohl být na pochybách, že tato scéna je v přímé Boží režii, ozývá se z nebe Boží hlas. A co sděluje? Že právě tento, dosud skrytý a anonymní Josefův syn, je ve skutečnosti Jeho – Božím Synem a že se k němu Hospodin nejen hlásí, ale dokonce vyjadřuje i svůj blízký vztah, svůj otcovský cit, který vůči němu chová: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ Toto Boží slovo nezaznělo jen tak do větru. Jsem přesvědčen, že bylo slyšitelné pro všechny přítomné a bylo také EPIFANIÍ – zde dokonce nejen Ježíše, Syna Božího, ale i samého Boha – a přidáme-li i symbol holubice – Ducha sv., pak jde o první představení celé NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE.

To, co se událo na břehu Jordánu, bude mít pro křesťanské dějiny nesmírný význam. Odtud budou křesťané odvozovat svou víru v Nejsvětější Trojici; zde se budou učit znát a milovat Otce, který má v každém svém dítěti – v každém pokřtěném, svého milovaného syna, či dceru. A po příkladu Božího Syna, budou celé další generace křesťanů „křtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha sv.“

Ježíš po svém křtu, kdy podle Boží vůle vystoupil z anonymity, půjde, veden Duchem na poušť, aby se v postu, pokání a v boji s pokušeními Ďáblovými, připravoval na své poslání, na svou misi být tím, kdo, podle slov Izaiášových: „bude prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů; kdo otevře oči slepým, kdo vyvede vězně ze žaláře a bude světlem pro ty, kdo dosud dleli v temnotách.“ O jeho životě nám vypráví evangelia; o smyslu a významu jeho působení nás poučuje teologie; o tom, co znamená a čím je, křest pro nás, hlásá Kristova církev. Vždyť my všichni jsme přece také „pomazanými, povolanými, vyvolenými“ – a co víc, „milovanými Božími dětmi, ve kterých má Bůh zalíbení“. To je naše nejkrásnější – a nepopírám, že i nejtěžší, poslání, kterého se nám mohlo v životě dostat. Ano - dostat – křest je Božím darem. Není jednorázovým (a už vůbec ne pouze formálním a společenským) aktem, ale je celoživotním závazkem: být darem pro druhé; být pro ně hlasateli víry, šiřiteli naděje a nositeli lásky. Domnívám se, že je to nejdůležitější poslání, které při křtu dostáváme. A také dostáváme – odpuštění hříchů a potřebné dary Ducha sv. k tomu být křesťany podle Boží vůle a jeho milovanými dětmi.

Jiří Vojtěch Černý